Chtěl jsem se vrátit do Ria de Janeira a žít tam brazilský život

Václav Vonásek je už ostříleným cestovatelem a specialistou na Latinskou Ameriku, kterou poprvé navštívil v roce 2010 během studia na stavební fakultě ČVUT a od té doby se do ní několikrát vrátil. Rio de Janeiro je ovšem město, kde strávil několik let svého života a zapsalo se mu nenávratně pod kůži.

Jaký je život v Rio de Janeiro, jak je těžké si zde najít práci, zabydlet se a udělat si nové přátele, se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Vašku, jak vyplynula tvá první zkušenost s delším pobytem v zahraničí a proč si se konkrétně rozhodl jet do Brazílie?

Poprvé jsem začal uvažovat už na střední škole, že by bylo dobré využít vysokoškolského studia pro poznávání jiných zemí, do té doby jsem cestoval jen po Evropě. Ve chvíli, když se naskytla příležitost jet pryč, tak jsem věděl, že chci úplně něco odlišného, poznat novou kulturu. Ne Evropu a nic podobného.

Lákalo mě jet do Mexika, jelikož jsem chtěl poznat Latinskou Ameriku, ale pak se na stránkách školy vyskytl zajímavý program EU BRAZIL Start-up, který v ten rok vznikl a zároveň i zanikl. Stipendium bylo lepší, a když jsem viděl, že v nabídce je i Rio de Janeiro, které v nabídkách ČVUT nikdy předtím nebylo, hned jsem věděl, že musím udělat všechno pro to, abych se tam dostal. Bylo to na začátku zkouškového období, kdy jsem měl naplánováno dost zkoušek. Deadline pro přihlášky na stáž byl 5 dní, okamžitě jsem si odhlásil všechny zkoušky a začal dávat dohromady potřebné papíry, což mi zabralo přesně těch 5 dní a přihlášku jsem odeslal poslední možný den.

Byla to moje první zahraniční stáž a zkušenost, kde jsem poprvé zůstal delší dobu. Celkem osm měsíců.

Jak následně pokračovala tvá cesta, vycestoval si ještě někam během studia?

Za těch 8 měsíců v Riu se toho událo tolik jako za několik let života. Bylo to něco nového, plno nových zážitků a poznávání nových lidí. Po stáži v Riu jsem se vrátil do Čech a už jsem jenom přemýšlel, kam bych zase vycestoval. Rychle po příjezdu jsem měl syndrom vyhoření, ani ve škole mě to moc nebavilo, vrátil jsem se do starých kolejí a něco tomu chybělo.

Jelikož jsem už během stáže v Brazílii trochu cestoval po Jižní Americe, zjistil jsem, že se znalostmi portugalštiny bude španělština hračka. Když jsem přijel do Čech, začal jsem se koukat po dalších zahraničních studijních programech. Našel jsem program Magalhaes, bilaterální výměnný program mezi evropskými a latinskoamerickými univerzitami. Je to něco jako seznam „kompatibilních“ univerzit. Kdokoliv z univerzity na evropské straně si může vybrat univerzitu ze seznamu na latinsko-americké straně, a pokud bude vybrán oběma stranami, může vycestovat.

Výběr padnul na Panamu, kde vlastně  před tím nikdo nebyl, takže se musel kontakt vybudovat úplně od píky. Do té doby nevyjel žádný Panamec na ČVUT a žádný ČVUŤák do Panamy. Udělalo mi radost, když mi pak Doc. Kolář, koordinátor programu Magalhaes na ČVUT, řekl, že této trošku prošlápnuté cestičky začali poté využívat i další studenti.

Panama mi přišla úžasná, protože je obklopená Karibikem a Pacifikem, byl to malý stát s relativně hodně cestovatelskými cíli. Taky z pohledu technického to bylo zajímavé, jelikož jsem studoval hydrotechnické stavby a chtěl jsem se podívat na Panamský průplav. Když zhodnotím moje očekávání od Panamy před výjezdem, mohu říct, že jsem ani nečekal, že to bude tak úžasná země.

Co vím, tak po návratu domů si se rozhodl vrátit zpátky do Ria de Janeira.

Panama mě nadchla, bylo to super, ale pořád jsem v ní hledal Rio. Možná kdyby byla Panama moje první země, kam jsem vyjel na vlastní pěst, chtěl bych se vrátit do ní. Po návratu z Panamy jsem dokončil magisterské stadium a vydal jsem se zpět “na blind“ do Rio de Janeira. Měl jsem jen turistické vízum na 3 měsíce a musel jsem do té doby sehnat práci anebo přijmout, že se prostě mise nezdařila.

Co tě na Riu tak uchvátilo?

Už jsem od některých cestovatelů slyšel, že si člověk idealizuje svojí první destinaci, kde opravdu začal nějakým způsobem žít. To může být i můj případ. Já jsem pak nenašel žádné jiné město, které by překonalo Rio. Chtěl jsem se tam vrátit a žít tam svůj „brazilský“ život.

Proč brazilský život?

V Brazílii jsem se cítil dobře, rychle jsem si našel kamarády, Brazilci jsou otevření, rádi vtipkují, mají zajímavý pohled na život, zůstávají optimističtí i když všude kolem nich číhá nebezpečí. Pokud je cizinec v Brazílii také otevřený, najde si rychle přátele a nemusí žít expatský život a pohybovat se jen v kruhu dalších cizinců. To není všude. Je hodně časté, že si cizinci vytváří skupinky. Pro příklad se nemusí chodit tak daleko, stačí jet do Francie. Mám kamarády, kteří žili ve Francii a s Francouzi se prakticky nestýkali. V mém případě většina kamarádů byli Brazilci, i když jsem se scházel i s hodně cizinci.

Brazílie je dost odlišná od České republiky, přesto si myslím, že co se týče mentality, máme toho dost společného.

Bylo ti to jedno na jak dlouho tam pojedeš? Říkal si, když to nevyjde, tak se vrátíš a minimálně si to zkusíš.

Dokud člověk nemá žádné závazky, žádné hypotéky nebo nějaké povinnosti, tak jsem si řekl, že nemam co ztratit. Říkal jsem si, že tam něco najít musím, protože tam byl velký stavební boom a věděl jsem, že v mém oboru se tam dá uživit. Ve finále jsem zjistil, že když jsem se po třech letech do Ria vrátil, tak trh už byl dost nasycený a shánění práce nebylo vůbec tak lehké, jak mě moji kamarádi ujišťovali.

Jaké byly tvé začátky v zemi a co jazyk?

Jazyk jsem už ovládal díky studijní stáži, bylo co vylepšovat, ale stačilo to, to byla moje velká výhoda. Obecně se firmy se mnou nechtěly moc bavit, protože neměly téměř žádnou zkušenost s přímým zaměstnáváním cizinců a byly tam i velké byrokratické překážky. Bylo tam spousta restrikcí, takže to bylo těžké ze začátku. Firmy o mě ze začátku moc nestály, také jsem byl čerstvě graduovaný student, takže jsem neměl moc co nabídnout. Nakonec se to povedlo po dlouhodobém přesvědčování založeném na vyjádření právníků a odborníků přes migraci.

Co rozhodlo, že tě tam vzali?

Ve finále to bylo díky kontaktům z univerzity, kde jsem studoval. Jeden z profesorů mi dal kontakt na jeho kamaráda, který dělal v té firmě šéfa stavebního úseku. Zároveň mu zavolal a řekl: "Hele je tady jeden kluk, shání práci, děla vodní stavby a vím, že někoho potřebujete, zaměstnejte ho".

To byl tvůj první pohovor?

No to nebyl první pohovor, byl třeba třetí. Spíš to byl první opravdu seriózní pohovor. Pohovory předtím byly vždy na doporučení nějakého mého kamaráda. Jeden pohovor byl na doporučení českého konzula, který měl známého v jedné stavební firmě, ale pozvali mě na pohovor spíš ze slušnosti. Tak kam mě vzali, tak opravdu sháněli člověka mého profilu. Nebylo to, že by mě někdo někam protlačil a vytvořili by mi pracovní místo ze známosti.

Dá se tam hledat kvalifikovaná práce přes pracovní portály či nabídky práce?

Téměř nedá. Já jsem měl nulovou úspěšnost a dokonce jsem si jeden portál zaplatil, abych měl prémiové členství a přístupy ke všem kontaktům, ale nikdy mě nikdy nekontaktoval zpátky. Posílal jsem životopis na úplně všechny firmy, které jsem si našel, volal jsem jim tam, nosil osobně životopisy a buď mě na recepci ani nepustili dál, pokud jsem neměl domluvenou schůzku, občas jsem se vetřel až na personální nějaké firmy, tam mě někdo občas vyslechl a nechali si tam můj životopis, ale nic z toho nebylo. Co se týče portálů, tak ty měly nulový výsledek.

V Brazílii je důležité znát trošku prostředí a hlavně lidi.

Měl si nějaké starosti nebo problémy, kterými sis musel projít na začátku?

Vždycky je to kompilované s ubytováním v Brazílii, rovněž zařizování pracovních víz bylo hodně náročné a nejisté, i když jsem měl domluvenou práci. Komplikované to bylo tím, že pro získání víz v Brazílii, musí firma nějakým způsobem doložit ministerstvu práce, že nesehnali jiného Brazilce, který by to mohl dělat. Takže jsem byl v nejistotě, zda to vůbec projde ministerstvem práce nebo ne. Ve firmě, kde jsem pracoval do té doby, nepřijali žádného cizince, takže jsem je musel přesvědčovat, že mě zaměstnat lze a že se nevystavují žádnému riziku, že vše bude legální. Musel jim přeposlat emaily, ve kterých jsem mojí situaci řešil s právníky, osobně jsem jim ukazoval různé zákony a vyhlášky, které jsem si sám nastudoval. Celkově hrozná byrokracie, která je asi všude. Sám si nedokážu představit, jaké by to měl Brazilec v ČR/EU při shánění práce, možná ještě těžší.

Co ubytování?

Ubytování je docela šílené, ceny v bezpečných čtvrtích jsou vysoké. Většinou jsem bydlel ve sdíleném bytě, kde jsem si pronajímal pokoj. Většina lidí, co takhle pronajímá byt, je ve finanční tísní, nebo je tam jiný problém. Najít někoho normálního je těžké. Téma „podnájem v Riu“ by vystačil na celý rozhovor s podtitulkem podivní lidé Brazílie. Problémy s ubytováním jsou věčným tématem cizinců a studentů v Riu. Napotřetí jsem sehnal byt s kamarádem, což už bylo na delší dobu, dva roky, a byla to naprostá symbióza, vysvobození. Cena za pokoj v normální čtvrti Brazílie je mezi 20 – 15 tis. Kč/měs.

Kdybys tam žil a pracoval v nekvalifikované práci, dá se tam přežít? Cena je docela vysoká za ubytování.

No myslím si, že ne. Znám lidi, kteří pracují v barech a restauracích a vydělávají si dost málo na to, aby tam žili na stálo. To je jen můj názor. Někteří z nich jsou tak spokojení, stačí jim málo a jsou rádi za to, že jsou v Riu, u moře, na sluníčku, v místě kde se pořád něco děje. Užívají si to, ale z dlouhodobého hlediska je to podle mě neudržitelné. Z minimálního či průměrného platu se těžko utáhne byt na slušném místě, nedá se z toho živit rodina a nedá se z toho poplatit moc účtů, lékařská péče atd. Většina lidí, co tam jede jen tak sehnat nějaký ten job, aby se uživili, tam pracují bez víz načerno. Určitě je to super zkušenost, dá se to nějak utáhnout, není to ale snadné.

Co život ve favelách, je hodně nebezpečný?

V pacifikovaných favelách (pod kontrolou vlády - pozn. redakce) se dá žít úplně v pohodě, nebezpečí je tam skoro stejné jako v luxusních částech Rio de Janeiro. Důvod je ten, že do lepších části Ria jezdí banditi z favel, ať už z pacifikovaných nebo nepacifikovaných. Občas ve favelách můžou být přestřelky mezi různými gangy. Ovšem, když tam není zrovna nějaký průser mezi gangy a je to ovládané jedním gangem nebo policií, tak je tam klid. V pacifikovaných favelách by teoreticky neměl být žádný gang.

Bydlel jsi někdy ve favele?

Nikdy jsem tam nebydlel, ale často jsem navštěvoval mé kamarády, kteří tam bydleli. Chodil jsem do favel na procházky. Je to velice zajímavá „architektura“, spontánní urbanismus, je to dost bizarní a fascinující. Ze začátku jsem měl z favel strach, představoval jsem si, že jsou všichni obyvatelé banditi, že je každý kriminálník, že každá babča má samopal. Je to takový klasický předsudek.

Ve favelách žijí slušní lidé, mají skromné bydlení, ale většina z lidí má vygruntováno a jsou čistotní.

Stalo se ti někdy něco nepříjemného, z čeho si měl strach?

Určitě jsou tam některé situace, kdy člověk cítí nebezpečí. Zrovna v roce 2010 začínaly největší pacifikace favel v centru Ria. To bylo období, kdy mi přišel email z univerzity, který informoval o tom, že všechna výuka odpadá, jelikož jsou v jednom kuse slyšet samopaly a do fasády školy se opírají kulky z přilehlých favel. Bylo tam vyloženě napsáno, že ve městě je občanská válka.

Opravdu byly dny, kdy policajti vyhnali bossy z favel a ti neměli samozřejmě kam utéct, jelikož do ostatních favel nemohli, takže se potloukali po ulicích a přepadávali lidi. V tomto období jsem byl dvakrát přepadený. Jedna moje kamarádka mi třeba říkala, abych celý týden nevylézal ven, jinak že se se mnou ani nebude bavit, brala to dost vážně. Dělal jsem si z toho docela srandu, říkal jsem jí, že je to nejlepší období v Riu, nikde nejsou fronty, pláže prázdný a všude po městě tak hezky blikají majáky policejních vozů. Já už byl v tu dobu dvakrát přepadený, takže jsem už ani neměl, co by mi ukradli. Všichni cizinci či Brazilci, se kterými jsem byl v kontaktu, neustále psali, koho kde přepadli, takže to bylo celkem divoké.

Od roku 2013, kdy jsem tam žil znovu, jsem zažil také nějaké pokusy o přepadení. Třeba banda dětí naběhne na člověka jako kobylky a začnou ho šacovat a když na ně člověk začne řvát a odstrkovat je, tak se začnou dělat ublížené s tím, že přeci nic nedělají a ať do nich nestrkáš. Člověk se ve finále ještě cítí blbě, že strká do dětí a to jsem fakt nepoužil žádný násilí. S rokem 2010 se to ale nedá srovnávat.

Má se cenu bránit? Můžou ti něco udělat?

Nejlepší obrana je slovní, dokud nevytáhnou kudličky nebo něco. Jinak nebránit! Můžou to být 10-13 leté děti, ale je jich tam deset a člověk, když odstrčí jednoho, tak ten druhý ti může píchnout kudlu do zad. Určitě to za to nestojí! Jednou, když jsem šel na procházku s přítelkyní, tak jsme utekli. Přišli, a že chtějí sušenku. V tu chvíli už jsem viděl, že nás obklopují a začali strkat ruce do kapes. Přítelkyni začali tahat za kabelku, tak jsem na ně začal řvát portugalsky, prorazili jsme si cestu a utekli před dětma. V tu chvíli je určitě výhoda umět jejich jazyk, oni trošku zbystří. Je pro ně lehčí přepadnout cizince, který pak těžko hledá pomoc a vysvětluje policii detaily.

Když člověk neumí portugalsky, je to problém?

Není to problém, ale je to výhoda umět portugalsky. Od roku 2013 do teď jsem nebyl přepadený nějakým násilným způsobem. Je dobré se vyhýbat nebezpečným situacím a místům, které nejsou osvětlené, nebo je tam málo lidí.

Když jsi jel do Ria, měl jsi nějaké očekávání? Naplnilo se?

Dosáhl jsem, čeho jsem chtěl. Pracovat v oboru bylo pro mě nejdůležitějším kritériem. V rámci práce jsem se setkal se zajímavými projekty. Dělal jsem projekty pro Brazílii a pro Afriku. Dalším cílem bylo cestovat po Latinské Americe a to se mi také podařilo. Také jsem chtěl zůstat v Brazílii alespoň do Olympiády. To se také povedlo. Bohužel kvůli finanční krizi v Brazílii jsem tam odtud musel odejít.

Co je to za krizi a jak to aktuálně vypadá v Brazílii?

Je to politicko-ekonomická krize. Odhalily se velké korupční skandály, do kterých byly zapojeny největší stavební a těžařské firmy a vláda. Začali zavírat šéfy největších firem a firmám byly zmraženy peníze, tím pádem padla spousta projektů. Krize politická následně vyústila v ekonomickou krizi, hodně lidí přišlo o práci. Aktuálně ani světoví analytici neví co bude dál.

Pojďme k pozitivnějším tématům. Co takhle Brazílie a Rio? Co se ti na nich libí?

Na Riu se mi hodně líbí otevřenost lidí. Samotné město má takový své specifické flow. Je tam stále teplo a lidé jsou více venku na vzduchu. Celkově mě město neustále naplňovalo energií, je to město, které pulsuje.

Dále má Rio de Janeiro krásné pláže, je zde silná plážová kultura. Když chtějí říct cariocas (carioca = obyvatel Rio de Janeira), že něco „není jejich šálek kávy“, tak řeknou že „to není jejich pláž“, když se potkají na ulici s lehátkem a slunečníkem v ruce, popřejí si hezkou pláž.

Pláže nejsou to jediné, čím se Rio může chlubit. Je to město obklopené džunglí a úžasnými horami. Je možné chodit na výlety přírodou a objevovat nová místa a nové vyhlídky na toto krásné město. V Riu je vždycky co dělat. Všeobecně se nedá se mluvit o úžasné architektuře města, ale příroda s mořem to všechno zachrání.

Jak jinak trávíš volný čas v Riu?

Přes den o víkendu například pláže, treky s přáteli po různých horách a vyhlídkách anebo různé procházky po městě. Ježdění na longboardu, in-linech, zkrátka nějaký ten sport. Sport je v Riu hodně podporovaný a je tam hodně sportovišť či cyklostezek. Kulturní život je také dost bohatý, i když třeba ne tak různorodý jako v Čechách. Lidé se často scházejí mimo domov, ale občas uvaříme s přáteli večeři a otevřeme nějaké víno…

Jak vlastně pijí Brazilci, víc než Češi?

Brazilci rádi popíjejí. Alkohol je nedílnou součástí jejich života a kultury jako u nás. Rádi si dají pivíčko a tak, ale myslím si, že to mají víc pod kontrolou. Češi pijí a vydrží víc. Brazilci pijou do pohody, a když se někdo opravdu hodně sejme, tak se na něj nedívají přes prsty, ale spíš to berou, že se mu to vymklo. V Čechách mi přijde, že jsou ty hranice někde jinde, zároveň to lidi asi víc berou když to někdo přežene. Když je v ČR někdo prostě moc KO, kámoši ho nějak stabilizujou a on to prostě nějak přežije. Tam si spíš udržují tu náladičku a hlídají si, aby nebyli moc.

Co třeba karneval Rio? Považuješ ho za top zážitek?

Karneval je super, ale občas mi přišlo, že už to trvá dlouho, to asi proto, že jsem musel chodit do práce. (smích) Oslavy začínají týden před karnevalem, pak je týden karneval a potom týden afterpárty. Je toho pak docela dost. Ráno jsem šel do práce a ulice už byly přecpané, vchody do metra všelijak přehražené, aby se lidi neumačkali, všude blázinec. Obecně hodně lidí z Ria nemá karneval rádo a využívají volných dnů, aby odcestovali někam za Rio nebo mimo Brazílii. Já se ale na karneval vždycky těsím.

Co je na karnevalu nejlepší?

Milovníci karnevalu znají ty nejlepší „blocos“ (karnevalové průvody v ulicích) a bedlivě sledují kdy a v jaké části Ria budou pochodovat a hrát. Blokos tvoří skupina hudebníků, buď pochodujících s nástroji, a nebo je kapela na nákladním voze plném aparatury, kolem nich se odehrává karnevalový rej. Hraje se spoustu druhů samby a prochází/projíždějí se ulicemi. Třeba moji kolegové znají všechny ty nejlepší bloky, na ty nejlepší se chodí od časných ranních hodin, opravdovým milovníkům bloků není líto si přivstát třeba v šest ráno.

Na nejvíce proslavené bloky chodí přes milion lidí, jiné slavné bloky jsou utajované a informace o tom kde budou hrát se pomalu šíří mezi fanoušky, v tomto případě je snaha aby se počet lidí omezil hlavně na ty skalní. Atmosféra je úžasná. Jednou se třeba blok vydal na letiště, zábrany se prostě rozebrali, ochranka věděla, že odpor je zbytečný a tak sambisté udělali invazi odbavovací haly. Byl to super zážitek pochodovat po letištní hale za hřmotu samby a vidět kolem sebe například kluka stojícího na surfu, kterého si lidé podávali nad hlavou. Návštěvníci letiště zírali dost vytřeštěně. Kolika lidem ten den uletělo letadlo, už se mi nepodařilo zjistit, né každý se bavil (smích).

Více o karnevalu Rio se dozvíte v našem článku: Vše o Karnevalu v Rio de Janeiro.

Říkáš, že máš v Riu kamarády. Co tvoje rodina a kamarádi v ČR? Dá se to nějak kombinovat, jak to zvládáš?

No vzhledem ke vzdálenosti a k tomu, že kamarádi a i moje rodina musí pracovat, se to kombinuje docela těžko. Rodina mě navštívila, všem se v Riu líbilo, ale ta vzdálenost je bohužel dost velká. Domu jsem jezdil vždy minimálně jednou za rok na Vánoce. To je bohužel takový úděl.

Plánuješ do budoucna, že bys tam chtěl žít nebo se odstěhovat natrvalo?

Dokážu si představit, se tam vrátit a žít tam delší dobu, ale nevím, zda natrvalo. Asi se tam jako důchodce nevidím. To člověk uvidí. Určitě bych ale chtěl Brazílii pořád navštěvovat. Je to můj druhý domov. Mám brazilské kamarády i v ČR, chci si udržovat portugalštinu, celkově tak nějak cítím, že se mě dění v Brazílii dotýká.

Co ti chybělo nejvíc v Riu z Česka?

Rodina a kamarádi, vidět ty lidi jednou za rok je hrozně málo. Člověku v ČR uniká život. Kamarádi stárnou, jejich děti rostou, rodina stárne, prarodiče a člověk stárne někde tisíce km daleko, to je asi největší úděl života v zahraničí. Spoustu maličkostí člověku taky chybí. Měl jsem období, kdy jsem neviděl čtyři roky podzim, vždycky jsem ho viděl jenom na fotkách. I když mi je jasný, že ten krásný podzim, který si člověk užije, trvá přibližně čtyři dny, než opadá listí, tak se člověku zastesklo po domovině. Říkal jsem si, že by bylo fajn se projít do lesa.

Stejně tak člověka občas chytne mlsná. To jsem se pak těšil na Český sraz pořádaný každoročně ve městě Bracuhi na penzionu mého kamaráda Ivana, který také vaří české pivo, po kterém se mi stýská z české gastronomie asi nejvíc (smích).

Paradoxně mi spíš v ČR chybí věci z Brazílie. Hlavně pláže, styl života, brazilské jídlo a počasí.

Co se změnilo v tvém životě nejvíc od té doby, co jsi začal žít v zahraničí.

To fakt nevím. Změnilo se toho dost, ale asi bych se vyhnul otřepaným klišé frázím o tom, že mi to úplně převrátilo život na ruby. Prostě se tak nějak vyvíjel můj život, kdybych nikam nejel, taky by se udála spousta věcí.

Třeba sis uvědomil, že nechceš žít tady v Čechách.

(Smích..) No zjistil jsem, že si moc neužívám zimu a že prozatím mi život v Čechách přijde až moc nadefinovaný. Jsem rád, že můžu cestovat a zároveň získávat zkušenosti do budoucna, věřím, že to jednou zužitkuju.  

Jaké jsou tvé další plány?

Za pár let asi Austrálie. Chtěl bych si zlepšit profesní angličtinu a žít v anglicky mluvícím prostředí. Zase bych tu Austrálii chtěl pojmout jako takovou výchozí destinaci pro další cestování a poznávání Asie a Oceánie. Celkově nedokážu říct, na jak dlouho. Teď se trochu obávám, že tomu Riu se těžko bude něco vyrovnávat. Co tak slyším a čtu, tak ta Austrálie je taková víc striktní.

Tak budu držet palce, ať vyjde Austrálie, případně znova Rio v budoucnu. Přeji hodně skvělých zážitků a co nejvíc teplých dní. Díky za tvůj čas a inspirativní rozhovor! 

0 Vložit komentář