Život v zahraničí

Nejlepší zážitky z cestování se často pojí s lidmi, se kterými cestujete nebo které potkáte na cestách. Poznávání nových lidí a sdílení společných zážitků je jednou z nejkrásnějších věcí při cestování. Rozšíříte si obzory a poznáte zemi očima druhých. Seznamování je obzvlášť důležité, pokud se rozhodnete zůstat déle na jednom místě. Pokud uvažujete poznat někoho blíže, přečtěte si navíc ještě článek o kráse a úskalí vztahu při cestování . Ať hledáte přátelé, vztah nebo se chcete jenom bavit, zde je pět možností, kde se můžete jednoduše seznámit: Hostel Hostel je skvělé místo, kde začít, pokud přijdete do nového města a neznáte nikoho. V hostelu jsou na tom všichni stejně a některé nabízí společenské aktivity, jak sblížit lidi a poznat lépe město. Vybírejte převážně hostely, které nabízí právě tyto aktivity. Nevýhoda hostelu je, že jakmile poznáte skvělé lidi a vytvoříte si přátelství, tak se musíte rozloučit. Po pár dnech zjistíte, že je to velmi náročné. Jakmile se proto zorientujete ve městě, změňte místo a začněte potkávat místní lidi. Sociální skupiny Couchsurfing , Meetup nebo Mundolingo jsou skvělé platformy, kde potkáte stejně smýšlející lidi, kteří chtějí procvičit jazyk, seznámit se nebo se jenom socializovat. Weby nabízí pravidelné akce nebo lze být proaktivní a vytvořit vlastní aktivitu. Sociální sítě, dobrovolnictví nebo kurzy jsou rovněž skvělým místem, kde jednoduše potkat nové lidi a navázat kontakt. Hledejte na internetu nebo přímo na Facebooku takové aktivity či skupiny , které vás zajímají. Skupiny jsou často plné příspěvků a plánovaných akcí, kterých se můžete zúčastnit. Sociální skupiny nejsou primárně určené na randění, ale spíš na budování okruhu přátel. Společné zájmy přesto lidi navzájem přitahují a občas se přátelství může změnit na něco víc. Kluby, akce a party Ve větších městech najdete akce zaměřené převážně pro turisty, které jsou oblíbené i mezi místními lidmi. Jazyková bariera je zde nižší a všichni sem chodí s úmyslem se bavit, poznat nové lidi a navázat kontakty. Jakmile jste součástí skupiny lidí (v rámci hostelu nebo sociálních skupin), vyrazte společně do klubu nebo na společnou akci. Jakmile jste mezi lidmi, zkuste se odtrhnout od vlastní skupiny a začít se bavit s novými lidmi. Navažte oční kontakt, usmějte se, začněte tancovat nebo prohoďte pár slov. Po chvíli se můžete vrátit ke své skupině či obě skupiny propojit, což vám dá status a důvěru, že jste normální a máte skvělé lidi kolem sebe. Pokud jste nervózní, jeden nebo dva drinky za večer vás můžou uklidnit a dodat potřebné sebevědomí. Excesivnímu pití se ovšem vyhněte, jelikož nepůsobí přitažlivě a začnete ztrácet kontrolu. V takovém případě se raději přestaňte seznamovat, vezměte si kontakt a věnujte se svému kruhu přátel, který se o vás postará. Kontakt nenechávejte na poslední chvíli a řekněte si o něj včas. Pošlete své jméno ve krátké zprávě, a pokud už se večer neuvidíte, napište si druhý den a naplánujte si společnou aktivitu. Online seznamky Máte panickou hrůzu z oslovení a odmítnutí, a přesto byste se rádi seznámili? Aplikace jako Tinder, Badoo a jiné vám umožní přeskočit tento krok. Stačí si založit profil a seznamování s desítkami lidí může začít přímo z domova. Aplikace využívají lidi všech sociálních skupin a mnoho z nich úspěšně, proto by byla škoda tuhle možnost nevyužít a zcela přehlížet. Při výběru ovšem rozhodují pouze fotky, ne vždy zcela reálné. Proto pokud máte hezké fotky a baví vás psaní, využívejte aplikace jako doplňkovou možnost k seznámení, nikoliv jako hlavní. Kavárny, obchodní domy nebo kdekoliv venku Jedná se o nejtěžší způsob seznamování, jelikož zpravidla musíte udělat první krok. Jakmile ovšem zvládnete oslovení a navázání kontaktu, otevřou se vám dveře do světa a můžete se seznámit s kýmkoliv. Mějte vždy hlavní cíl zlepšit den lidem, které potkáte. Buďte uvolnění, pozitivně naladění a mluvte stejně, jako mluvíte se svými kamarády. Jakmile zjistíte, že lidé reagují pozitivně, tak už není nic jednoduššího, než navrhnout kavárnu nebo si vzít kontakt a sejít se později. Čím častěji potkáváte nové lidi, tím se seznamování stává jednodušší. Počáteční strach ovšem nikdy nezmizí. Částečně vás i chrání. Při seznamování buďte opatrní, dejte na svou intuici a pokud se vám něco nelíbí, nebojte se říct ne nebo odejít. V opačném případě se naučte se strachem pracovat. Uvědomte si, že jste na cestách, nikdo vás nesoudí a všechny lidi pravděpodobně už druhý den nikdy neuvidíte. Oslovením nic neztratíte, jenom získáte. Překonání strachu vás nejenom posune dál a dodá odvahu, ale otevře zcela nový svět možností a zážitků.

Největší radosti z cestování se často pojí s lidmi, které potkáte a sdílením společných zážitků. Vztah v cizí zemi může být splněný sen, úžasná zkušenost a skvělý způsob, jak poznat kulturu a nové lidi v zemi, kterou jste navštívili. Seznámit se můžete i na místě, kde jste jen krátkou dobu. Kdo ví, kam vás osud zavede na konci dne a jak vám změní život. Seznamování se věnuje samostatně článek: Jak se seznámit při cestování . Zde je pět rad, jak si vytvořit krásný vztah kdekoliv ve světě a na co si dát pozor. Nebojte se začít něco, kde je nejistý konec Cestování a seznamování v zahraničí nabízí nepopsatelné zážitky a pocity. K těm ovšem patří i následná nejistota, kdy někomu otevřete srdce a jednoho dne se musíte rozloučit. Krása života je ovšem v těchto momentech. Nebojte se začít a prožít něco, kde je nejistý konec. Vše je v životě pomíjivé – láska či bolest nejsou výjimkou. Kdybych měl možnost se znova rozhodnout, zda potkám lidi, které jsem potkal, tak bych neváhal ani sekundu. I přes některé smutné momenty se tito lidé zapsali a stále zapisují nesmazatelně do mého života. Zanechte osobu lepší, než jste jí potkali Kdyby byla jediná věc, kterou bych mohl předat, tak by to byla tato: nelžete a nevytvářejte falešné představy! Můžete potkat úžasnou osobu, zamilujete se a vše se změní ze dne na den. Některé věci nelze plánovat, přesto buďte k sobě upřímní a nikdy nelžete, nedávejte sliby a mylné představy druhé osobě, pokud to tak opravdu nezamýšlíte. Neříkejte, že v zemi zůstáváte dlouho, pokud jí za pár dní opustíte a není to pravda. Není potřeba říkat vše při prvním setkání. Jsou lidi, co to nepotřebují vědět, ale pokud přijde otázka na toto téma, buďte upřímní. Lež nebo hrubě zraňující řeč, jakkoliv upřímná a pravdivá, dokáže zničit krásné zážitky a člověku ublížit. Těžké je ovšem nenávidět člověka, který vás měl rád a byl k vám od začátku nesobecky upřímný. Chtějte vždy zanechat osobu lepší, než jste jí potkali. Chovejte se k druhé osobě stejně, jako chcete, aby se chovala ona k vám Je krásné, až neuvěřitelné, pokud máte blízkou osobu, která vás provede po městě. Ukáže vám místa, která byste sami nenavštívili. Řekne vám o zemi a místních zvycích, ochutnáte autentickou kuchyni a dostanete se do kolektivu úzkých přátel a rodiny. Navíc víte, že cokoliv by se vám přihodilo v cizí zemi, máte při sobě blízkou osobu, která vám pomůže. Přes všechny benefity, vždy přemýšlejte o tom, jak byste se sami cítili, kdyby to bylo opačně. Nezneužívejte osobu a nedělejte jí něco, by vám bylo také nepříjemné. Ujistěte se, že zážitky, které sdílíte, jsou pro vás oba vzrušující a máte z nich společnou radost. Buďte otevřeni kulturním rozdílům, projevte zájem o zemi a naučte se pár slov v rodném jazyce. Já sám mám obrovskou radost, když můžu ukázat osobě, kterou mám rád, svá oblíbená místa, své přátelé, rodinu a místní život. Nezapomenutelný zážitek je to nejenom pro danou osobu a lidi kolem mě, ale i pro mě osobně. Neztraťte hlavu v oblacích a zůstaňte nohama na zemi V mnoha zemích je randění s cizincem považované za exotické a zvyšuje člověku jeho sociální status. Bylo by až pošetilé si nemyslet, že váš exotický vzhled, přízvuk a národnost nehraje roli ve vašem vztahu. Uzavřená skupina lidí, dovolená nebo zmiňovaná exotika má často za následek vytvoření vztahu, který se jeví jako ideální. Jakmile ovšem opustíte místo, vše se může změnit. Mějte vždy na paměti, co by obnášel dlouhodobý vztah a zda je vůbec reálně žít spolu v jedné zemi. Pokud nemáte upřímný záměr změnit svůj život a přizpůsobit se milované osobě, buďte od začátku upřímní a až se odloučíte, zůstaňte jako kamarádi s hezkou vzpomínkou. Neztrácejte vlastní skupinu přátel Obzvláště na začátku může být lákavé trávit veškerý čas ve dvou. Jakkoliv je to příjemné, pokuste se neustále udržovat svůj sociální okruh přátel a vídat se s dalšími lidmi nebo vzájemnými přáteli. Poznáte lépe zemi a zažijete více společné zábavy. Pokud náhodou vztah nevyjde nebo budete mít více volného času, budete mít stále skvělé lidi kolem sebe. Randění v zahraničí je úžasná zkušenost, kdy poznáte nové lidi, zemi, a často i sami sebe. Držte se pěti zmíněných rad a vztah se stane krásnou vzpomínkou a zážitkem, ať dopadne jakkoliv.

Věřím, že stejně jako já, tak i většina lidí slyšela něco málo o americkém způsobu výuky, v mém případě většinou ve srovnání s českým, jak je ve své podstatě lepší. Jelikož jsem nedávno dokončil jeden semestr výměnného studia na americké univerzitě v San Franciscu a do té doby jsem studoval pouze v česku, bylo pro mě obtížně, skoro až nepředstavitelné, v čem ten rozdíl tkví. V následujících pár odstavcích se vás pokusím vtáhnout do reality, na kterou jsem narazil, a po jejím detailnějším rozebrání sami zjistíte, jaké zažité stereotypy v česku fungují. Jelikož studuji v Praze vysokou školu ekonomickou, budu srovnávat způsob výuky hlavně těchto dvou univerzit. Zároveň, jelikož moje sestra a plno ostatních lidí, které znám, studují jiné univerzity, pokusím se zaměřit i na stereotypy, se kterými se setkávám skoro pravidelně. Jeden z těchto stereotypů, a podle mě ten největší, v česku je „Kvalita školy je posuzována podle její obtížnosti.“. Pokud se mi povede prolomit pouze tenhle stereotyp, tak si odnesete z tohoto článku to nejdůležitější. Předpokládám, že většina lidí si tohle možná ani nemyslí, přesto se každý tak nevědomky chová. Kdo zná VŠE nebo alespoň o ní slyšel, tak první věc, kterou slyšel, byla s velkou pravděpodobnosti, že se jedná “o nejtěžší gymnázium v Praze”, s kapkou výsměchu – jak sami zjistíte, lidé, kteří zrovna tohle říkají, žijí hluboko v daném stereotypu –. To že VŠE nepatří k nejtěžším školám v ČR, nemůžu potvrdit, ale řekl bych, že je to z části pravda. Kdo o tom neslyšel, tak na VŠE je stránka všeborec, kde toho najdete opravdu hodně a díky tomu dostala status, který dostala. V opačném případě, bych se nebál tvrdit, že se jedná o nejtěžší školu v ČR a úspěšnost by se pohybovala v řádech procent, zdali vůbec. Prostě, testy jsou občas tak těžké, že bez borce by nešly splnit a naopak s borcem je to otázka pár hodin, či dnů. Prvně, co jsem se setkal se studenty v Americe, tak mě hned zajímalo, zda nemají podobnou stránku na univerzitě, kde by si studenti navzájem vyměňovali materiály k testům. Pohledy nechápavosti bych vám doporučoval zažít, stejně tak můj pohled beznaděje. Pravda je taková, že v Americe nic takové nemají. O to víc, jsem byl překvapený, když jsem před testem poprvé obdržel study guide, s tím, co se může vyskytnout v testu a na co se máme připravit, a následné zjištění, že většina se opravdu v testu objevila. Stačilo si projít slajdy, odpovědi v učebnicích a test hůř jak za dva nemohl dopadnout. Jednoduše řečeno, stejně jako kdyby vám profesor na VŠE dal materiál z borce a řekl vám, naučte se to, bude to přesně v testu, v tom rozdílu, že na VŠE ty materiály jsou nekompletní a jejich nastudování občas zabere pár dní, a ve výsledku jste rádi za trojku. Přesto se dá říct, že díky borci se VŠE z části přibližuje americkému stylu výuky na test. Schválně kolik lidí, si po tomhle odstavci řeklo, že americké školství stojí za prd a že to je určitě ten důvod, proč jsou Američané tak hloupí? Tentokrát se na to podíváme detailněji, proč tvrdím, že Škola není od obtížnosti ale o kvalitě výuky. Nejtěžší předmět na VŠE, alespoň pro mě, byla ekonomie. Týdny nad knížkami a pocit po úspěšném absolvování předmětu za tři, že konečně rozumím všemu a jsem schopný změnit svět, byl pro mě více jak za dostiučinění za strávený čas nad předmětem. Bohužel po třech letech, možná po pár týdnech, mě většina toho co jsem potřeboval na test opustila a dneska jsem ekonom skoro jako každý v tomhle státě. Popravdě, ten předmět považuji stále za opravdu kvalitní, neboli alespoň knížku od Holmana, kterou bych doporučoval přečíst každému. Kam tím narážím je, zda opravdu bylo nutné znát veškeré detaily, proto abych absolvovat ten předmět. Můj pohled na věc je – ne. Možná, kdybych chtěl být ekonomem v budoucnu, tak by se mi to hodilo. Podle mě, účel školy je ne udělat z každého profesionálního ekonoma, ale ukázat studentům směr, kam se můžou vydat a naznačit co k tomu budou do života potřebovat. Neznám moc ČVUT, kde studuje moje sestra, přesto nevěřím, že kdybych jim dal testy, který absolvovali před dvěma lety, zda by na ně dokázali odpovědět stejně jako kdysi?? Trochu o tom pochybuji, protože v opačném případě, pokud na to studovali týdny a dneska si stěží pamatují název předmětu, tak o kvalitě výuky se dá lehce polemizovat. Kam tím narážím je, že takový předmět by pravděpodobně v Americe neprošel. Předmět, kde vyhází půlku ročníku si neumím reálně představit. Kde je rozdíl? Všechny vysoké školy v Americe jsou celkem drahé, dvě stě tisíc za semestr není až taková výjimka. Sami asi dobře víte, jak se chováte ke kurzu, který si platíte. Snažíte se nezameškat ani jednu hodinu, dáváte pozor, případně kritizujete vyučujícího. Stejně tak v Americe, studenti hodnotí pokaždé vyučujícího na konci semestru a věřím, že škola bere tyto dotazníky vážně, jak sama o sobě tvrdí. Ono vyhodit půlku studentů, kteří si za to zaplatili nemalou částku, může z části naznačovat, že profesor je buď neschopný vysvětlit látku či nároky na kurz jsou případně vyšší, než je potřeba. Zde je asi největší rozdíl oproti výuce na VŠE, kde předměty jsou často vyučované profesory, kteří neoplývají zrovna velkým nadšením pro výuku, a aby se neřeklo, tak na konci dají těžký test. Ve výsledku, některé povinné kurzy postrádají význam. Abyste dostali představu, jak vypadá výuka v Americe, tak popravdě se zas tolik neliší, od té na kterou jsme zvyklý z domova. Ve většině mých předmětů se výsledná známka skládala ze skupinových projektů na týdenní či semestrální bázi, testů a prezence. Jak sama jedna profesorka řekla, pokud nechodíte na hodiny, těžko si něco odnesete z předmětu, což dává více jak smysl. V případě zameškání hodin, člověku hrozí jednak ztráta bodů, tak možná výsledná známka F (nevyhověl) z kurzu. Mě samotnému se takhle myšlenka výuky více zamlouvá, kdy si člověk procvičí teorii a praxi na projektech, a na test se po něm vyžaduje, aby se naučil pouze to důležité, případně některé body, které profesor zmínil na hodině. Možná, že většinu lidí zklamu, ale práce na projektech a docházka na hodiny není nic, co by bylo těžké a člověk potřeboval paměť jako slon. V Americe je naopak obtížnost nahrazovaná vyšším časem stráveným na týmových projektech. Ač se to nemusí zdát, tak do praxe se mi to zdá daleko užitečnější, než si pamatovat nazpaměť přesnou definici něčeho, o čem nemám ani tušení jak vypadá. S čím bych to asi nejvíc ztotožnil u nás, jsou volitelné předměty na VŠE vyučované externími profesory. Přesně tohle je podle mě moderní vyučování. Profesoři mají aktuální znalosti v oboru, dokáží udělat předměty zajímavé a ačkoliv se to nemusí zdát, tak předměty jsou většinou časové náročnější. Přesto si ho studenti sami vybrali a dali tak jasně najevo zájem o danou látku. Daleko možná větší stereotyp, který v česku panuje, je dívání se na studenty ze soukromých škol přes prsty, a kritizování jejich škol a titulů. Pokud se nad tím člověk hlouběji zamyslí, což jsem přesně udělal, tak ve skutečnosti by to mělo být úplně naopak, a oni by se měli dívat přes prsty na nás. Když vezmeme v úvahu, že studenti na soukromých školách platí školné, vyjde nám, že jejich styl výuky by měl být doslova stejný jak ten americký. Z toho by mělo vyplynout, že soukromé školy by měly být daleko prestižnější, než je tomu do teď. Sám jsem se setkal s uznávanými lidmi v oblasti IT u nás, kteří vyučují předměty na soukromých školách, což ve své podstatě dává smysl, jelikož tyhle školy si dovolí zaplatit takové profesory. Studenti si vlastně platí za danou kvalitu. V takovém případě, ta kvalita musí být úplně jinde, než na veřejných školách typu VŠE. Člověk si možná říká, proč tomu tak u nás je? Ve své podstatě se vlastně není čemu divit, vždyť plno studentů ať už z VŠE, ČVUT či jiné veřejné školy, kteří dřeli na své tituly, se museli vypořádat s nevolí profesorů, kteří jim občas na místo pomoci házeli klacky pod nohy. Takoví lidé ani nechtějí pomyslet na to, že někdo ze soukromé školy by měl mít stejné či snad vyšší uznání na trhu práce, jelikož strávil sotva polovinu času nad knížkami. Pokud ale vezeme frázi, že Škola není od obtížnosti ale o kvalitě výuky, tak studenti ze soukromých škol by měli být lépe připravený pro jejich budoucí profese. Trochu naruby je to u nás, ne? Samozřejmě v tuhle chvíli beru v potaz ideální stav, já sám si nemyslím, že veškeré soukromé školy u nás investují do vzdělání jejich studentů a do výběru těch nejlepších profesorů. Pokud ano, tak mají moje uznání a věřím, že tyto školy, ačkoliv jsou lehčí, tak mají vyšší prestiž. Moje vlastní moto, které jsem si potvrdil už několikrát, je, že nezáleží na předmětu, ale na profesorovi, který ho vyučuje. Ne každý může být dobrý profesor. Dokonce jsem slyšel, jak na ZČU v Plzni si jeden profesor vyučuje a dělá, co se mu zrovna zlíbí. Popravdě, tohle se může stát snad jenom na veřejné škole, kde profesor znamená stále něco víc, než pouhý student a dává mu to vřele najevo. Možná si někteří všimli, že všechno se nepatrně točí kolem školného. Samotnému se mi ta myšlenka nelibí, že student bude zadlužený desítky let po skončení studia. Zároveň je možná pravda, že takhle myšlenka dovolí studovat i sociálně slabším, kteří si vezmou dluh a budou ho splácet, až ve chvíli, kdy dosáhnou vyšší plat, než je průměrný. Druhý pozitivní vliv je, že student co platí školné, bere své studium trochu jinak. Jaké překvapení, když odpadne hodina, že ne každému se to libí, vždyť přece jste přišli o hodinu výuky, za kterou jste zaplatili možná pár tisíc korun. A to, že chcete za ty peníze kvalitní výuku a interaktivitu od profesora, není žádný div. Osobně neříkám, zda školné je či není špatné, všechno má svoje klady a zápory, a dokonce i výše zmíněné body jsou občas na hony vzdálené realitě. Stejně tak se nedá teorit, že škola není o bichlování aplikovat všude, takový matfyz je a vždy bude o obtížnosti, jelikož někteří studenti jsou prostě jinde, než většina z nás. Stejně tak právo, kde se to člověk prostě musí nabichlovat zákony, ale proč se bichlovat věci, které stejně vím, že za dva dni nechci mít v hlavě? Škola vás nemá naučit toho co nejvíc, jelikož už je dokázáno, že mozek normálního jedince si nemůže zapamatovat všechno a ani nechce, stejně jako vy. Škola by vám měla dát všeobecné základy a jasnou volbu kam jít a v tom se následně specializovat. Dostat rady z praxe od zkušených profesorů, kterou jsou fakt důležité a ne se učit knihu nazpaměť. Vše důležité a detaily vám dá praxe! Není divu, že lidé co pracují, školu chápou v některých případech zcela odlišně. Jelikož jsem toho už celkem sepsal dost a pojal snad všechny důležité body, které jsem chtěl zmínit. Pokusím se shrnout tři body, které doufám, že vyplynuly z článku. Pořadí nejlepších škol není to samé co pořadí nejtěžších škol, jak si někteří naivně myslí. To že škola vyhodí 50% studentů, díky extrémně těžkým testům, zní nedělá automaticky něco lepšího a prestižnějšího. Titul se možná z takové školy opravdu cení, ale k čemu je ve skutečnosti dobrý? To, že je student schopný se naučit knížku pozpátku z něj ještě nedělá v praxi lepšího člověka, než z toho, co stráví nad knížkou polovinou času, a bude schopný vám říct svými slovy jaká je její hlavní podstata. Soukromé školy by ve své podstatě měly nabízet daleko vyšší kvalitu s větším zaměřením na praxi, vždyť díky školnému si můžou najmout lidi v oboru, které veřejná škola prostě z principu nezaplatí. U studentů, kteří platí školné ze svého, se už z principu předpokládá, že budou mít jiný přistup ke studiu, než ti, kdo ho mají zadarmo. Díky tomu už neplatí, že by profesoři mohli dělat co se jim zlíbí, jsou na ně kladeny daleko větší požadavky a očekává se od nich interaktivita se studenty. Ve své podstatě, je to právě tahle věc, která dělá výuku v Americe odlišnou od té naší. — Tento článek a názory, které v něm zazněly, odráží čistě mojí zkušenost se školstvím v Americe. Nad danou problematikou jsem strávil hromadu času a změnila z velké části můj pohled na školství u nás. Věřím a zároveň i doufám, že jste si z článků alespoň něco odnesli, což byl jediný důvod, proč jsem se pustil do jeho sepisování. Předpokládám, že ne každý se se mnou bude doslova shodovat, což je samozřejmě správné a je důležité, aby si každý udělal o tom svůj vlastní obrázek. Ačkoliv z článku může vyplývat, že jsem pro zavedení školného, tak to není ve skutečnosti zcela pravda. Všechno má svoje klady a zápory a já sám jsem rád, že u nás můžu studovat „zadarmo“. Článek byl přesunutý z mého původního blogu, kde jsme psal zážitky o svém studiu. Tento článek byl stále navštěvovaný, proto jsem ho zachoval v původní formě. Pokud se vám článek libí či vás zaujal, tak budu jen rád, když se o něj podělíte s ostatními a pošlete ho dál.

Václav Vonásek je už ostříleným cestovatelem a specialistou na Latinskou Ameriku, kterou poprvé navštívil v roce 2010 během studia na stavební fakultě ČVUT a od té doby se do ní několikrát vrátil. Rio de Janeiro je ovšem město, kde strávil několik let svého života a zapsalo se mu nenávratně pod kůži. Jaký je život v Rio de Janeiro, jak je těžké si zde najít práci, zabydlet se a udělat si nové přátele, se dozvíte v následujícím rozhovoru. Vašku, jak vyplynula tvá první zkušenost s delším pobytem v zahraničí a proč si se konkrétně rozhodl jet do Brazílie? Vždycky jsem rád cestoval a bylo mým plánem využít možností studia na VŠ k poznávání nových destinací. Nejdříve jsem měl co dělat se studiem, ale ve chvíli, když už jsem měl pocit, že to mám pod kontrolou, jsem se rozhodl zkusit nějaké výměnné programy. Každopádně jsem chtěl jet mimo Evropu a Latinská Amerika mě vždycky lákala úplně nejvíc. Úplně prvotní vize byla jet do Mexika, ale pak se na stránkách školy vyskytl zajímavý program EU BRAZIL Start-up, který v ten rok vznikl a zároveň i zanikl. Stipendium bylo lepší, a když jsem viděl, že v nabídce je i Rio de Janeiro , které v nabídkách ČVUT nikdy předtím nebylo, hned jsem věděl, že musím udělat všechno pro to, abych se tam dostal. Bylo to na začátku zkouškového období, kdy jsem měl naplánováno dost zkoušek. Deadline pro přihlášky na stáž byl za 5 dní, takže jsem si okamžitě odhlásil všechny zkoušky a začal dávat dohromady potřebné papíry, což mi zabralo přesně těch 5 dní a přihlášku jsem odeslal poslední možný den. Jak následně pokračovala tvá cesta, vycestoval si ještě někam během studia? V Rio de Janeiru jsem strávil 8 měsíců a událo se toho tolik, jako za několik let života. Bylo to něco nového, plno nových zážitků a poznávání. Asi tak tři měsíce jsem se plácal v portugalštině, ale pak se to najednou zlomilo a měl jsem pocit, že konečně fakt v Riu žiju. Po stáži jsem se vrátil do Čech a už jsem jenom přemýšlel, kam bych zase vycestoval. Rychle po příjezdu jsem měl syndrom vyhoření, ve škole mě to moc nebavilo, vrátil jsem se do starých kolejí a něco tomu chybělo. Jelikož jsem už během stáže v Brazílii trochu cestoval po Jižní Americe , zjistil jsem, že se znalostmi portugalštiny bude španělština hračka. Když jsem přijel do Čech, začal jsem se koukat po dalších zahraničních studijních programech. Našel jsem program Magalhaes, bilaterální výměnný program mezi evropskými a latinskoamerickými univerzitami. Je to něco jako seznam „kompatibilních“ univerzit. Kdokoliv z univerzity na evropské straně si může vybrat univerzitu ze seznamu na latinsko-americké straně, a pokud bude vybrán oběma stranami, může vycestovat. Výběr padnul na Panamu, kde vlastně před tím nikdo nebyl, takže se musel kontakt vybudovat úplně od píky. Udělalo mi radost, když mi pak Doc. Kolář, koordinátor programu Magalhaes na ČVUT, řekl, že této trošku prošlápnuté cestičky začali poté využívat i další studenti. Panama mi přišla úžasná, protože je obklopená Karibikem a Pacifikem, je to malý stát s relativně hodně cestovatelskými cíli. Taky z pohledu technického to bylo zajímavé, jelikož jsem studoval hydrotechnické stavby a chtěl jsem se podívat na Panamský průplav. Když zhodnotím moje očekávání od Panamy před výjezdem, mohu říct, že jsem ani nečekal, že to bude tak úžasná země. Co vím, tak po návratu domů si se rozhodl vrátit zpátky do Ria de Janeira. Panama mě nadchla, bylo to super, ale pořád jsem v ní hledal Rio. Možná kdyby byla Panama moje první země, kam jsem vyjel na vlastní pěst, chtěl bych se vrátit do ní. Po návratu z Panamy jsem dokončil magisterské stadium a vydal jsem se zpět “na blind“ do Rio de Janeira. Měl jsem jen turistické vízum na 3 měsíce a musel jsem do té doby sehnat práci anebo přijmout, že se prostě mise nezdařila a vrátit se s nepořízenou. Co tě na Riu tak uchvátilo? Už jsem od některých cestovatelů slyšel, že si člověk idealizuje svojí první destinaci, ve které opravdu začal nějakým způsobem žít. To může být i můj případ. Já jsem pak nenašel žádné jiné místo, které by překonalo Rio. Chtěl jsem se tam vrátit a žít tam svůj „brazilský“ život. Proč brazilský život? V Brazílii jsem se cítil dobře, rychle jsem si našel kamarády. Brazilci jsou otevření, rádi vtipkují, mají zajímavý pohled na život, zůstávají optimističtí i když všude kolem nich číhá nebezpečí a nejistota. Pokud je cizinec v Brazílii také otevřený, najde si rychle přátele a nemusí žít expatský život a pohybovat se jen v kruhu dalších cizinců. To není všude. Je hodně časté, že si cizinci vytváří skupinky. Pro příklad se nemusí chodit tak daleko, stačí jet do Francie. Mám kamarády, kteří žili ve Francii a s Francouzi se prakticky nestýkali. V mém případě většina kamarádů byli Brazilci. Brazílie je dost odlišná od České republiky, přesto si myslím, že co se týče mentality, máme toho dost společného. Bylo ti to jedno na jak dlouho tam pojedeš? Říkal si, když to nevyjde, tak se vrátíš a minimálně si to zkusíš. Dokud člověk nemá žádné závazky, žádné hypotéky nebo nějaké povinnosti, tak si myslím, že nemá co ztratit. Špatná zkušenost taky zkušenost. Říkal jsem si, že tam něco najít musím, protože tam byl velký stavební boom a věděl jsem, že v mém oboru se tam dá uživit. Ve finále jsem zjistil, že když jsem se po třech letech do Ria vrátil, tak trh už byl dost nasycený a shánění práce nebylo vůbec tak lehké, jak mě moji kamarádi ujišťovali. Jaké byly tvé začátky v zemi a co jazyk? Jazyk jsem už ovládal díky studijní stáži, bylo co vylepšovat, ale stačilo to, to byla moje velká výhoda. Obecně se firmy se mnou nechtěly moc bavit, protože neměly téměř žádnou zkušenost s přímým zaměstnáváním cizinců a byly tam i velké byrokratické překážky. Bylo tam spousta restrikcí, takže to bylo dost nejisté. Firmy o mě ze začátku moc nestály, také jsem byl čerstvě po škole, takže jsem neměl moc co nabídnout. Nakonec se to povedlo po dlouhodobém přesvědčování o tom, že to vše bude legální a firma z toho nebude mít problémy. Co rozhodlo, že tě tam vzali? Ve finále to bylo díky kontaktům z univerzity, kde jsem studoval. Jeden z profesorů mi dal kontakt na jeho kamaráda, který kdysi dělal v té firmě šéfa stavebního úseku. Zvedl telefon, zavolal do té firmy a řekl: " Hele je tady jeden kluk, shání práci, dělá vodní stavby a vím, že někoho potřebujete, zaměstnejte ho ". To byl tvůj první pohovor? No to nebyl první pohovor, byl třeba třetí. Byl to ale první opravdu seriózní pohovor. Pohovory předtím byly vždy na doporučení nějakého mého kamaráda. Jeden pohovor byl na doporučení českého konzula, který měl známého v jedné stavební firmě, ale pozvali mě na pohovor spíš ze slušnosti, ale práci pro mě neměli. Tam kam mě vzali opravdu sháněli člověka mého profilu. Nebylo to tak, že by mě někdo někam protlačil a vytvořili mi pracovní místo ze známosti. Dá se tam hledat kvalifikovaná práce přes pracovní portály či nabídky práce? Téměř nedá. Já jsem měl nulovou úspěšnost a dokonce jsem si na jednom portálu zaplatil prémiové členství, abych měl kontakt přímo na personalisty, ale nikdy se mi nikdo neozval zpátky. Posílal jsem životopis na úplně všechny firmy co jsem si našel na internetu, volal jsem jim, snažil si sjednat pohovor, nosil osobně životopisy a občas se mi podařilo vetřít se až na personální oddělení nějaké firmy, tam mě někdo vyslechl a nechali si tam můj životopis, ale nic z toho nebylo. Co se týče portálů, tak to byla celkem ztráta času. V Brazílii je důležité znát trošku prostředí a hlavně lidi. Měl si nějaké starosti nebo problémy, kterými sis musel projít na začátku? Vždycky je to kompilované s ubytováním v Brazílii, rovněž zařizování pracovních víz bylo hodně náročné a nejisté i ve chvíli, kdy užjsem měl domluvenou práci. Komplikované to bylo tím, že pro získání víz v Brazílii, musí firma nějakým způsobem doložit ministerstvu práce, že nesehnali jiného Brazilce, který by mohl zastat danou pozici. Takže jsem byl v nejistotě, zda to vůbec projde ministerstvem práce nebo ne. Ve firmě kde jsem pracoval do té doby nepřijali žádného cizince, takže jsem je musel přesvědčovat, že mě zaměstnat lze a že se nevystavují žádnému riziku. Přeposílal jsem jim emaily, ve kterých jsem mojí situaci řešil s právníky, osobně jsem jim ukazoval různé zákony a vyhlášky, které jsem si nastudoval. Celkově hrozná byrokracie, která je asi všude. Sám si nedokážu představit, jaké by to měl Brazilec v ČR/EU při shánění práce, možná ještě těžší. Co ubytování? Ubytování je docela šílené, ceny v “bezpečných“ čtvrtích jsou vysoké. Ze začátku jsem bydlel ve sdíleném bytě, který jsem našel na inzerát a pronajímá si tam pokoj. Najít někoho normálního je těžké. Téma „podnájem v Riu“ by vystačil na celý rozhovor se spoustou tragikomických historek. Problémy s ubytováním jsou věčným tématem cizinců. U piva se pak zasmějí situacím, které je přiváděli k šílenství. Znám dost lidí, kteří kvůli problémům s bydlení z Ria utekli. Moji indičtí kamarádi se vraceli z párty a měli sbalené kufry před dveřmi. Kamarádka Němka musela bránit své osobní věci před exekutory. Odhalení, že pan domácí si platí mladé slečny, pan domácí bývalý vojenský generál, který si myslel že nájemník je vojín, bipolární osoby, domácí mazlíčci vykonávající potřebu kdekoliv atd atd… Když už jsem sehnal práci i víza, domluvil jsem se s kamarádem a shareoval byt s ním, to byla naprostá symbióza. Cena za pokoj v “bezpečné“ čtvrti Brazílie je mezi 15 -20 tis. Kč/měs. Kdybys tam žil a pracoval v nekvalifikované práci, dá se tam přežít? Cena je docela vysoká za ubytování. No myslím si, že se to moc dlouho udržet nedá. Znám lidi, kteří pracují v barech a restauracích a myslím si, že to mají složité. Někteří z nich jsou tak spokojení, stačí jim málo a jsou rádi za to, že jsou v Riu, u moře, na sluníčku, v místě, kde se pořád něco děje. Užívají si to, ale z dlouhodobého hlediska je to podle mě neudržitelné. Z minimálního či průměrného platu se těžko utáhne byt a nedokážu si představit z toho živit rodinu, platit účty, případnou lékařskou péči atd.. Většina lidí, co tam jede jen tak sehnat nějaký ten job, aby se uživili, tam pracují bez víz, řeší jak se dostat domu na Vánoce, aby pak vůbec mohli zpátky do Ria a podobně. Určitě je to super zkušenost, dá se to nějak zvládnout, není to ale snadné. Co život ve favelách, je hodně nebezpečný? V pacifikovaných favelách (pod kontrolou vlády - pozn. redakce) se dá žít úplně v pohodě, nebezpečí je tam skoro stejné jako v luxusních částech Rio de Janeiro. Když chce někdo někoho přepadnout, nebude to dělat ve favele. Občas ve favelách můžou být přestřelky mezi různými gangy. Ovšem, když tam není zrovna nějaký průser mezi gangy a je to ovládané jedním gangem nebo policií, tak je tam klid. V pacifikovaných favelách by teoreticky neměl být žádný gang a nebo je ten gang právě policie, což by normálního obyvatele nemělo moc omezovat. Bydlel si někdy ve favele? Nikdy jsem tam nebydlel, ale často jsem navštěvoval mé kamarády, kteří tam bydleli. Chodil jsem do favel na procházky. Je to velice zajímavá „architektura“, spontánní urbanismus, je to dost bizarní a fascinující, zároveň obdivuhodné. Ze začátku jsem měl z favel strach, představoval jsem si, že jsou všichni obyvatelé banditi, že je každý kriminálník, že každá babča má samopal. Je to takový klasický předsudek, pravda je úplně jiná. Ve favelách žijí slušní lidé, mají skromné bydlení, ale většina z lidí má vygruntováno a jsou čistotní. Stalo se ti někdy něco nepříjemného, z čeho si měl strach? Určitě jsou tam některé situace, kdy člověk cítí nebezpečí. Zrovna v roce 2010 začínaly největší pacifikace favel v centru Ria. To bylo období, kdy mi přišel email z univerzity, který informoval o tom, že všechna výuka odpadá, jelikož jsou v jednom kuse slyšet samopaly a do fasády školy se opírají kulky z přilehlých favel. Bylo tam vyloženě napsáno, že ve městě je občanská válka. Byly dny, kdy policajti vyhnali bossy z favel a ti neměli samozřejmě kam utéct, jelikož v ostatních favelách na ně nikdo zvědavý nebyl, takže se potloukali po ulicích a přepadávali lidi. V tomto období jsem byl dvakrát přepadený. Jedna moje kamarádka mi třeba říkala, abych celý týden nevylézal ven, jinak že se se mnou ani nebude bavit, brala to dost vážně. Dělal jsem si z toho docela srandu, říkal jsem jí, že je to nejlepší období v Riu, nikde nejsou fronty, pláže prázdný a všude po městě tak hezky blikají majáky policejních vozů. Já už byl v tu dobu dvakrát přepadený, takže jsem už ani neměl, co by mi ukradli. Všichni cizinci či Brazilci, se kterými jsem byl v kontaktu, neustále psali, koho kde přepadli, takže to bylo celkem divoké. Od roku 2013, kdy jsem tam žil znovu, jsem zažil také nějaké pokusy o přepadení. Třeba banda dětí naběhne na člověka jako kobylky a začnou ho šacovat a když na ně člověk začne řvát a odstrkovat je, tak ze sebe začnou dělat ublížené s tím, že přeci nic nedělají a ať do nich nestrkáš. Člověk se ve finále ještě cítí blbě, že strká do dětí a to jsem fakt nepoužil žádný násilí. S rokem 2010 se to ale nedá srovnávat. Má se cenu bránit? Můžou ti něco udělat? Nejlepší obrana je slovní, snažit se tomu zabránit, dokud nevytáhnou kudličky nebo něco. Jinak nebránit! Můžou to být 10-13 leté děti, ale je jich tam deset a člověk, když odstrčí jednoho, tak ten druhý ti může píchnout kudlu do zad. Určitě to za to nestojí! Jednou, když jsem šel na procházku s přítelkyní, tak jsme utekli. Přišli, a že chtějí sušenku. V tu chvíli už jsem viděl, že nás obklopují a začali nám strkat ruce do kapes. Přítelkyni začali tahat za kabelku, tak jsem na ně začal řvát portugalsky, prorazili jsme si cestu a utekli před dětma. V tu chvíli je určitě výhoda umět jejich jazyk, oni trošku zbystří. Je pro ně lehčí přepadnout cizince, který pak těžko hledá pomoc a vysvětluje policii detaily. Když člověk neumí portugalsky, je to problém? Není to problém, ale je to výhoda umět portugalsky. Od roku 2013 do teď jsem nebyl přepadený nějakým násilným způsobem. Je dobré se vyhýbat nebezpečným situacím a místům, která nejsou osvětlená, nebo je tam málo lidí. Když jsi jel do Ria, měl jsi nějaké očekávání? Naplnilo se? Dosáhl jsem, čeho jsem chtěl. Pracovat v oboru bylo pro mě nejdůležitějším kritériem. V rámci práce jsem se setkal se zajímavými projekty. Dělal jsem projekty pro Brazílii a pro Afriku. Dalším cílem bylo cestovat po Latinské Americe a to se mi také podařilo. Také jsem chtěl zůstat v Brazílii alespoň do Olympiády. Také splněno. Bohužel kvůli finanční krizi v Brazílii jsem tam odtud musel odejít. Co je to za krizi a jak to aktuálně vypadá v Brazílii? Je to politicko-ekonomická krize. Odhalily se velké korupční skandály, do kterých byly zapojeny největší stavební a těžařské firmy a vláda. Začali zavírat šéfy největších firem a firmám byly zmraženy účty, tím pádem padla spousta projektů. Krize politická následně vyústila v ekonomickou krizi, hodně lidí přišlo o práci. Aktuálně ani světoví analytici neví co bude dál. Pojďme k pozitivnějším tématům. Co takhle Brazílie a Rio? Co se ti na nich líbí? Na Riu se mi hodně líbí otevřenost lidí. Samotné město má takový své specifické flow. Je tam stále teplo a lidé jsou více venku na vzduchu. Celkově mě město neustále naplňovalo energií, je to město, které pulsuje. Dále má Rio de Janeiro krásné pláže, je zde silná plážová kultura. Když chtějí říct cariocas (carioca = obyvatel Rio de Janeira), že něco „není jejich šálek kávy“, tak řeknou že „to není jejich pláž“, když se potkají na ulici s lehátkem a slunečníkem v ruce, popřejí si hezkou pláž. Pláže nejsou to jediné, čím se Rio může chlubit. Je to město obklopené džunglí a úžasnými horami. Je možné chodit na výlety přírodou a objevovat nová místa a nové vyhlídky na toto krásné město. V Riu je vždycky co dělat. Všeobecně se nedá se mluvit o úžasné architektuře města, ale příroda s mořem to všechno zachrání. Jak jinak trávíš volný čas v Riu? Přes den o víkendu například pláže, treky s přáteli po různých horách a vyhlídkách anebo různé procházky po městě. Ježdění na longboardu, in-linech, zkrátka nějaký ten sport. Sport je v Riu hodně podporovaný a je tam hodně sportovišť či cyklostezek. Kulturní život je také dost bohatý, i když třeba ne tak různorodý jako v Čechách. Lidé se často scházejí mimo domov, ale občas uvaříme s přáteli večeři a otevřeme nějaké víno… Jak vlastně pijí Brazilci, víc než Češi? Brazilci rádi popíjejí. Alkohol je nedílnou součástí jejich života a kultury jako u nás. Rádi si dají pivíčko a tak, ale myslím si, že to mají víc pod kontrolou. Češi pijí a vydrží víc. Brazilci pijou do pohody, a když se někdo opravdu hodně sejme, tak se na něj nedívají přes prsty, ale spíš to berou, že se mu to vymklo. V Čechách mi přijde, že jsou ty hranice někde jinde, lidi mají větší pochopení, když to někdo přepískne. Když je v ČR někdo prostě moc KO, kámoši ho nějak stabilizujou a on to prostě nějak přežije. Tam si spíš udržují tu náladičku a hlídají si, aby nebyli moc. Co třeba karneval Rio? Považuješ ho za top zážitek? Karneval je super, ale občas mi přišlo, že už to trvá dlouho, to asi proto, že jsem musel chodit do práce. (smích) Oslavy začínají týden před karnevalem, pak je týden karneval a potom týden afterparty. Je toho pak docela dost. Ráno jsem šel do práce a ulice už byly přecpané, vchody do metra všelijak přehražené, aby se lidi neumačkali, všude blázinec, já v košili a dlouhých kalhotách (pracovní dress code i ve 40°C!!!), vedle mě banda chlapů převlečených za kojící matky, podlaha politá pivem, anarchie. Obecně hodně lidí z Ria nemá karneval rádo a využívají volných dnů, aby odcestovali někam za Rio nebo mimo Brazílii. Já se ale na karneval vždycky těsím. Co je na karnevalu nejlepší? Milovníci karnevalu znají ty nejlepší „blocos“ (karnevalové průvody v ulicích) a bedlivě sledují kdy a v jaké části Ria budou pochodovat a hrát. Bloco tvoří skupina hudebníků, buď pochodujícími s nástroji, a nebo je kapela na nákladním alegorickém voze plném aparatury, kolem nich se odehrává karnevalový rej. Hraje se spoustu druhů samby a prochází/projíždějí se ulicemi. Třeba moji kolegové znají všechny ty nejlepší bloky, na ty nejlepší se chodí od časných ranních hodin, opravdovým milovníkům bloků není líto si přivstat třeba v šest ráno. Na nejvíce proslavené bloky chodí přes milion lidí, jiné slavné bloky jsou utajované a informace o tom kde budou hrát se pomalu šíří mezi fanoušky, v tomto případě je snaha aby se počet lidí omezil hlavně na ty skalní. Atmosféra je úžasná. Jednou se třeba blok vydal na letiště, zábrany dav prostě rozebral, ochranka věděla, že odpor je zbytečný a tak sambisté udělali invazi odbavovací haly. Byl to super zážitek pochodovat po letištní hale za hřmotu samby a vidět kolem sebe například kluka stojícího na surfu, kterého si lidé podávali nad hlavou. Návštěvníci letiště zírali dost vytřeštěně. Kolika lidem ten den uletělo letadlo, už se mi nepodařilo zjistit, né každý se asi bavil (smích) . Více o karnevalu Rio se dozvíte v našem článku: Vše o Karnevalu v Rio de Janeiro . Říkáš, že máš v Riu kamarády. Co tvoje rodina a kamarádi v ČR? Dá se to nějak kombinovat, jak to zvládáš? No vzhledem ke vzdálenosti a k tomu, že kamarádi a i moje rodina musí pracovat, se to kombinuje docela těžko. Rodina mě navštívila, všem se v Riu líbilo, ale ta vzdálenost je bohužel dost velká. Domu jsem jezdil vždy minimálně jednou za rok na Vánoce. To je bohužel takový úděl. Plánuješ do budoucna, že bys tam chtěl žít nebo se odstěhovat natrvalo? Dokážu si představit, se tam vrátit a žít tam delší dobu, ale nevím, zda natrvalo. Asi se tam jako důchodce nevidím. Určitě bych chtěl Brazílii pořád navštěvovat. Je to můj druhý domov. Mám brazilské kamarády i v ČR, chci si udržovat portugalštinu, celkově tak nějak cítím, že se mě dění v Brazílii dotýká. Co ti chybělo nejvíc v Riu z Česka? Rodina a kamarádi, vidět ty lidi jednou za rok je hrozně málo. Člověku v ČR uniká život. Kamarádi stárnou, jejich děti rostou, rodina stárne, prarodiče stárnou a člověk stárne někde tisíce km od nich, to je asi největší úděl života v zahraničí. Spoustu maličkostí člověku taky chybí. Měl jsem období, kdy jsem neviděl čtyři roky podzim, vždycky jsem ho viděl jenom na fotkách. I když mi je jasný, že ten krásný podzim, to babí léto, které si člověk užije, trvá přibližně čtyři dny, tak se člověku zastesklo po domovině. Říkal jsem si, že by bylo fajn se projít do lesa. Stejně tak člověka občas chytne mlsná. To jsem se pak těšil na Český sraz pořádaný každoročně ve městě Bracuhi na penzionu mého kamaráda Ivana, který také vaří české pivo, po kterém se mi stýská z české gastronomie asi nejvíc (smích) . Paradoxně mi spíš v ČR chybí věci z Brazílie. Hlavně pláže, styl života, brazilské jídlo a počasí. Co se změnilo v tvém životě nejvíc od té doby, co jsi začal žít v zahraničí. To fakt nevím. Změnilo se toho dost, ale asi bych se vyhnul otřepaným klišé frázím o tom, že mi to úplně převrátilo život na ruby. Prostě se tak nějak vyvíjel můj život, kdybych nikam nejel, taky by se udála spousta věcí. Třeba sis uvědomil, že nechceš žít tady v Čechách. (Smích..) No zjistil jsem, že si moc neužívám zimu a že prozatím mi život v Čechách přijde až moc nadefinovaný. Jsem rád, že můžu cestovat a zároveň získávat zkušenosti do budoucna, věřím, že to jednou zužitkuju. Jaké jsou tvé další plány? Za pár let asi Austrálie. Chtěl bych si zlepšit profesní angličtinu a žít v anglicky mluvícím prostředí. Zase bych tu Austrálii chtěl pojmout jako takovou výchozí destinaci pro další cestování a poznávání Asie a Oceánie. Celkově nedokážu říct, na jak dlouho. Teď se trochu obávám, že tomu Riu se těžko bude něco vyrovnávat. Co tak slyším a čtu, tak ta Austrálie je taková víc striktní. Tak budu držet palce, ať vyjde Austrálie, případně znova Rio v budoucnu. Přeji hodně skvělých zážitků a co nejvíc teplých dní. Díky za tvůj čas a inspirativní rozhovor!

Někdo je rozený cestovatel a nebojí se jít i třeba za prací na léto do neznáma, jiný se zase naopak obává toho, co ho může v zahraničí potkat a proto hledá nějaké jistoty. Dobrým způsobem jak si zajistit práci již z České republiky je právě oslovení zprostředkující agentury. Já sám bych se určitě řadil k té druhé skupině. Bylo to vlastně takové moje první vyjetí někam dál. Všechno to začalo tím, že jsem si po večerech googlil možnosti jak a kam vyjet za prací a právě to mě zavedlo na stránky agentury Student agency . Pracovní pobyty přes agentury mají nesporné výhody v tom, že obvykle získáte jisté pracovní místo ještě před tím než odjedete. Nevýhodou je, že za to zaplatíte poměrně tučné peníze v mém případě konkrétně kolem 13 tis. Kč. Tato cena by měla zahrnovat i služby, které agentura poskytne. Jediná rada co se mi hodila, byla ohledně pojištění ve Velké Británii, ale i to se dá bezpečně zjistit na internetu. A poslední nevýhodou je, že většinou dostanete 1 nabídku práce a pokud ji odmítnete, je dost možné, že další jiná nepřijde. Vždycky jsem byl jaksi nadchnutý vycestovat do Británie a teď jsem doufal, že se mi to konečně podaří. Kvůli tomu jsem rychle zvládnul zkouškové na VŠ a měl jsem zadané datum možného nástupu už někdy kolem 20. Června. Po dlouhém čekání, kdy už jsem si skoro myslel, že nic nedostanu, jsem se dočkal. Absolvoval jsem pohovor se zaměstnavatelkou, která mě zavolala na mobil z Anglie, krátce mi popsala práci, a co by ode mě očekávala. Jednalo se o práci v ubytovacím zařízení, jak jsem z popisu vyrozuměl, měl jsem tam být takový kluk pro všechno – od vaření, servírování snídaní až po stlaní postelí a zvedání telefonů, pozice se nazývala vznešeně general assistant. I když to neznělo příliš vábně, byl jsem skálopevně rozhodnut to vzít, neboť jsem věděl, že další příležitost tohle léto už zřejmě nebude. Zaměstnavatelka mě po pár dnech odpověděla pozitivně a tak jsem 12. července už svištěl nad kanálem vstříc novému dobrodružství. Měl jsem pracovat ve městečku Whitby, které leží zhruba tak ve středu Anglie na východním pobřeží. Letěl jsem se společností Easyjet (let jsem si našel přes stránky Pelikan , což je pro mě něco jako idos, ale pro letadla) do Manchesteru a potom vlakem do Scarborough, které už bylo nedaleko mého cíle. Celkově mě let vyšel na 5500 korun , včetně zpáteční ještě je však potřeba zdůraznit cestu vlakem. Velice důležitá věc co Vám určitě v agentuře neřeknou je to, jak moc se vyplatí si zarezervovat vlak předem – zaplatíte více než o 60% méně. Věřte, že je velký rozdíl platit 57 liber a 20 liber. Lístek se dá koupit dopředu na www.nationalrail.co.uk a můžete bez problému platit jakoukoliv platební kartou, pokud není britská, máte však jedinou možnost jak si vyzvednout lístek, a to v automatu na nádraží. Ve Scarborough mě vyzvedla má šéfová, jménem Marta, a odvezla mě do Whitby. Přijeli jsme pozdě večer, a proto jsem šel rovnou spát na první noc, však asi nikdy nezapomenu. Při pomyšlení, že v místnosti, kde jsem se právě ocitnul, budu muset strávit 2,5 měsíce, mě krapet přepadla úzkost. Byla to vlhká a možná i trochu plesnivá přízemní (skoro sklepní) komora, kam sotva šlo malým okýnkem slunce. Nicméně jsem si po pár dnech zvykl, stejně jako na úkoly, které mě Marta zadávala, ačkoliv se jí vždy něco nelíbilo – většinou to byli hlouposti. Z té ženy prostě šel respekt. V domě jsem nebyl sám, byla tam se mnou jedna dívka z Polska, šéfová sama bydlela asi 30 minut opodál, tak nás jen jezdila kontrolovat. S Polkou jsem se rychle sblížil, protože to byl jediný člověk, kterého jsem tam zpočátku znal. Její příběh byl tak trochu absurdní. Stejně jako já i ona si sehnala práci díky agentuře. Bohužel pro ni, však Marta nesdílela nadšení nad jejím pracovním výkonem a zejména spolehlivostí. Proto ji v podstatě vykopla. Měla s Martou dohodu, že tam může být a pomáhat mi a na oplátku dostávala slevu na ubytování (měla normální pokoj pro hosty). Takže moji milou kamarádku museli myšlenky na to, že si něco vydělá docela přejít. Co si však pamatuji, dokázala sehnat po pár od mého příjezdu brigádu jako číšnice, takže tak nějak vycházela. Když jsem postupně poznal, jak se věci mají, bylo mi ji spíše líto, protože ona byla v celém domě sama a nebýt ji, asi bych to taky nezvládl tak dobře. Být v takovém guest housu sám celých 2,5 měsíce, to si nedokážu představit. Vtipné taky bylo, že naše ubytovací zařízení, na úrovni lepšího hostelu, zelo přes týden prázdnotou. A majitelka žila jen z toho, že pátek a sobota bylo plno. I proto mě v podstatě mohla nabídnout jen poloviční úvazek s tím, že budu dělat o pár hodin víc a budu mít zadarmo ubytování. Takže mě nakonec přišlo, že dělám full-time za cenu part-time. Naštěstí hodiny navíc spočívali v tom, že jsem musel být v guest housu v podstatě jako recepční, takže jsem si mohl i číst nebo koukat na film během toho. Brzo jsem pochopil proč náš guest house neprosperuje tak, jak by mohl. Marta totiž byla neuvěřitelně špatná podnikatelka. Nevím jak je to v dnešní době vůbec možné, ale nepřijímala platby platebními kartami a ani internetové platby. Při rezervaci chtěla poslat šek dopředu poštou. Často jsem hledal slova, jak to vysvětlit zděšeným zákazníkům. Dalším problémem bylo, že jsme neměli Wi-fi, kterou v dnešní době lidé hodně poptávají. Důvod? Marta si myslela, že je to zdraví škodlivé. A mohl bych pokračovat i dál, ale tohle jsou asi nejzásadnější věci. I přes tyto obtíže jsem si léto v Anglii krásně užil. Určitě můžu doporučit navštívit Whitby, je to krásné turistické městečko s bohatou historií. A když vyrazíte do pubu, snadno se můžete dát do řeči s někým místním. A můžete i očekávat, že se vás budou dost vyptávat, jsou totiž celkem zvědaví. Okolo toho bylo i dost ke zhlédnutí, procestoval jsem Newcastle, Manchester, York, Scarborough, Middlesborough a další zajímavá města. Zpátky jsem odjížděl se zhruba 500-ti librami. Což odpovídalo skoro nákladům. Díky výletům jsem byl trochu v mínusu. Ale zážitky a zkušenosti ty bych ocenil rozhodně navíc. A taky si myslím, že příště už si lousknu i jiné způsoby sehnání práce, než přes agenturu. Ale na poprvé to bylo super. Cestování je zábava a dokáže člověka neuvěřitelně obohatit.