Chtěl jsem se vrátit do Ria de Janeira a žít tam brazilský život

Václav Vonásek je už ostříleným cestovatelem a specialistou na Latinskou Ameriku, kterou poprvé navštívil v roce 2010 během studia na stavební fakultě ČVUT a od té doby se do ní několikrát vrátil. Rio de Janeiro je ovšem město, kde strávil několik let svého života a zapsalo se mu nenávratně pod kůži.

Jaký je život v Rio de Janeiro, jak je těžké si zde najít práci, zabydlet se a udělat si nové přátele, se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Vašku, jak vyplynula tvá první zkušenost s delším pobytem v zahraničí a proč si se konkrétně rozhodl jet do Brazílie?

Vždycky jsem rád cestoval a bylo mým plánem využít možností studia na VŠ k poznávání nových destinací. Nejdříve jsem měl co dělat se studiem, ale ve chvíli, když už jsem měl pocit, že to mám pod kontrolou, jsem se rozhodl zkusit nějaké výměnné programy. Každopádně jsem chtěl jet mimo Evropu a Latinská Amerika mě vždycky lákala úplně nejvíc.

Úplně prvotní vize byla jet do Mexika, ale pak se na stránkách školy vyskytl zajímavý program EU BRAZIL Start-up, který v ten rok vznikl a zároveň i zanikl. Stipendium bylo lepší, a když jsem viděl, že v nabídce je i Rio de Janeiro, které v nabídkách ČVUT nikdy předtím nebylo, hned jsem věděl, že musím udělat všechno pro to, abych se tam dostal. Bylo to na začátku zkouškového období, kdy jsem měl naplánováno dost zkoušek. Deadline pro přihlášky na stáž byl za 5 dní, takže jsem si okamžitě odhlásil všechny zkoušky a začal dávat dohromady potřebné papíry, což mi zabralo přesně těch 5 dní a přihlášku jsem odeslal poslední možný den.

Brazilský život v Rio de Janeiro - photo by: Václav Vonásek

Jak následně pokračovala tvá cesta, vycestoval si ještě někam během studia?

V Rio de Janeiru jsem strávil 8 měsíců a událo se toho tolik, jako za několik let života. Bylo to něco nového, plno nových zážitků a poznávání. Asi tak tři měsíce jsem se plácal v portugalštině, ale pak se to najednou zlomilo a měl jsem pocit, že konečně fakt v Riu žiju. Po stáži  jsem se vrátil do Čech a už jsem jenom přemýšlel, kam bych zase vycestoval. Rychle po příjezdu jsem měl syndrom vyhoření, ve škole mě to moc nebavilo, vrátil jsem se do starých kolejí a něco tomu chybělo.

Jelikož jsem už během stáže v Brazílii trochu cestoval po Jižní Americe, zjistil jsem, že se znalostmi portugalštiny bude španělština hračka. Když jsem přijel do Čech, začal jsem se koukat po dalších zahraničních studijních programech. Našel jsem program Magalhaes, bilaterální výměnný program mezi evropskými a latinskoamerickými univerzitami. Je to něco jako seznam „kompatibilních“ univerzit. Kdokoliv z univerzity na evropské straně si může vybrat univerzitu ze seznamu na latinsko-americké straně, a pokud bude vybrán oběma stranami, může vycestovat.

Výběr padnul na Panamu, kde vlastně  před tím nikdo nebyl, takže se musel kontakt vybudovat úplně od píky. Udělalo mi radost, když mi pak Doc. Kolář, koordinátor programu Magalhaes na ČVUT, řekl, že této trošku prošlápnuté cestičky začali poté využívat i další studenti.

Panama mi přišla úžasná, protože je obklopená Karibikem a Pacifikem, je to malý stát s relativně hodně cestovatelskými cíli. Taky z pohledu technického to bylo zajímavé, jelikož jsem studoval hydrotechnické stavby a chtěl jsem se podívat na Panamský průplav. Když zhodnotím moje očekávání od Panamy před výjezdem, mohu říct, že jsem ani nečekal, že to bude tak úžasná země.

Akvadukt Arcos da Lapa. Lapa je bohémská čtvrť, která v noci ožívá v pravé brazilské mraveniště - photo by: Václav Vonásek

Co vím, tak po návratu domů si se rozhodl vrátit zpátky do Ria de Janeira.

Panama mě nadchla, bylo to super, ale pořád jsem v ní hledal Rio. Možná kdyby byla Panama moje první země, kam jsem vyjel na vlastní pěst, chtěl bych se vrátit do ní. Po návratu z Panamy jsem dokončil magisterské stadium a vydal jsem se zpět “na blind“ do Rio de Janeira. Měl jsem jen turistické vízum na 3 měsíce a musel jsem do té doby sehnat práci anebo přijmout, že se prostě mise nezdařila a vrátit se s nepořízenou.

Co tě na Riu tak uchvátilo?

Už jsem od některých cestovatelů slyšel, že si člověk idealizuje svojí první destinaci, ve které opravdu začal nějakým způsobem žít. To může být i můj případ. Já jsem pak nenašel žádné jiné  místo, které by překonalo Rio. Chtěl jsem se tam vrátit a žít tam svůj „brazilský“ život.

Lagoa Rodrigo de Freitas – fajn místo na víkendovou procházku. V symbióze s obyvateli si tu uprostřed města žijí Kapybary - photo by: Václav Vonásek

Proč brazilský život?

V Brazílii jsem se cítil dobře, rychle jsem si našel kamarády. Brazilci jsou otevření, rádi vtipkují, mají zajímavý pohled na život, zůstávají optimističtí i když všude kolem nich číhá nebezpečí a nejistota. Pokud je cizinec v Brazílii také otevřený, najde si rychle přátele a nemusí žít expatský život a pohybovat se jen v kruhu dalších cizinců. To není všude. Je hodně časté, že si cizinci vytváří skupinky. Pro příklad se nemusí chodit tak daleko, stačí jet do Francie. Mám kamarády, kteří žili ve Francii a s Francouzi se prakticky nestýkali. V mém případě většina kamarádů byli Brazilci.

Bylo ti to jedno na jak dlouho tam pojedeš? Říkal si, když to nevyjde, tak se vrátíš a minimálně si to zkusíš.

Dokud člověk nemá žádné závazky, žádné hypotéky nebo nějaké povinnosti, tak si myslím, že nemá co ztratit. Špatná zkušenost taky zkušenost. Říkal jsem si, že tam něco najít musím, protože tam byl velký stavební boom a věděl jsem, že v mém oboru se tam dá uživit. Ve finále jsem zjistil, že když jsem se po třech letech do Ria vrátil, tak trh už byl dost nasycený a shánění práce nebylo vůbec tak lehké, jak mě moji kamarádi ujišťovali.

Jaké byly tvé začátky v zemi a co jazyk?

Jazyk jsem už ovládal díky studijní stáži, bylo co vylepšovat, ale stačilo to, to byla moje velká výhoda. Obecně se firmy se mnou nechtěly moc bavit, protože neměly téměř žádnou zkušenost s přímým zaměstnáváním cizinců a byly tam i velké byrokratické překážky. Bylo tam spousta restrikcí, takže to bylo dost nejisté. Firmy o mě ze začátku moc nestály, také jsem byl čerstvě  po škole, takže jsem neměl moc co nabídnout. Nakonec se to povedlo po dlouhodobém přesvědčování o tom, že to vše bude legální a firma z toho nebude mít problémy.

Výhled z mé bývalé práce. Lepší už mít asi nebudu :) Pohled na pláž Botafogo ve stejnojmenné čtvrti s cukrovou homolí napravo. - photo by: Václav Vonásek

Co rozhodlo, že tě tam vzali?

Ve finále to bylo díky kontaktům z univerzity, kde jsem studoval. Jeden z profesorů mi dal kontakt na jeho kamaráda, který kdysi dělal v té firmě šéfa stavebního úseku. Zvedl telefon, zavolal do té firmy a řekl: "Hele je tady jeden kluk, shání práci, dělá vodní stavby a vím, že někoho potřebujete, zaměstnejte ho".

To byl tvůj první pohovor?

No to nebyl první pohovor, byl třeba třetí. Byl to ale první opravdu seriózní pohovor. Pohovory předtím byly vždy na doporučení nějakého mého kamaráda. Jeden pohovor byl na doporučení českého konzula, který měl známého v jedné stavební firmě, ale pozvali mě na pohovor spíš ze slušnosti, ale práci pro mě neměli. Tam kam mě vzali opravdu sháněli člověka mého profilu. Nebylo to tak, že by mě někdo někam protlačil a vytvořili mi pracovní místo ze známosti.

Dá se tam hledat kvalifikovaná práce přes pracovní portály či nabídky práce?

Téměř nedá. Já jsem měl nulovou úspěšnost a dokonce jsem si na jednom portálu zaplatil prémiové členství, abych měl kontakt přímo na personalisty, ale nikdy se mi nikdo neozval zpátky. Posílal jsem životopis na úplně všechny firmy co jsem si našel na internetu, volal jsem jim, snažil si sjednat pohovor, nosil osobně životopisy a občas se mi podařilo vetřít se až na personální oddělení nějaké firmy, tam mě někdo vyslechl a nechali si tam můj životopis, ale nic z toho nebylo. Co se týče portálů, tak to byla celkem ztráta času.

Měl si nějaké starosti nebo problémy, kterými sis musel projít na začátku?

Vždycky je to kompilované s ubytováním v Brazílii, rovněž zařizování pracovních víz bylo hodně náročné a nejisté i ve chvíli, kdy užjsem měl domluvenou práci. Komplikované to bylo tím, že pro získání víz v Brazílii, musí firma nějakým způsobem doložit ministerstvu práce, že nesehnali jiného Brazilce, který by mohl zastat danou pozici. Takže jsem byl v nejistotě, zda to vůbec projde ministerstvem práce nebo ne. Ve firmě kde jsem pracoval do té doby nepřijali žádného cizince, takže jsem je musel přesvědčovat, že mě zaměstnat lze a že se nevystavují žádnému riziku. Přeposílal jsem jim emaily, ve kterých jsem mojí situaci řešil s právníky, osobně jsem jim ukazoval různé zákony a vyhlášky, které jsem si nastudoval. Celkově hrozná byrokracie, která je asi všude. Sám si nedokážu představit, jaké by to měl Brazilec v ČR/EU při shánění práce, možná ještě těžší.

Escadaria Selaron (Lapa), jeden z novodobých symbolů Ria. Malíř a plastik José Selaron (Chile) zasvětil zbytek svého života mozaice těchto schodů (Na schodech jsou minimálně tři dlaždičky z České Republiky). - photo by: Václav Vonásek

Co ubytování?

Ubytování je docela šílené, ceny v “bezpečných“ čtvrtích jsou vysoké. Ze začátku jsem bydlel ve sdíleném bytě, který jsem našel na inzerát a pronajímá si tam pokoj. Najít někoho normálního je těžké. Téma „podnájem v Riu“ by vystačil na celý rozhovor se spoustou tragikomických historek. Problémy s ubytováním jsou věčným tématem cizinců. U piva se pak zasmějí situacím, které je přiváděli k šílenství. Znám dost lidí, kteří kvůli problémům s bydlení z Ria utekli. Moji indičtí kamarádi se vraceli z párty a měli sbalené kufry před dveřmi. Kamarádka Němka musela bránit své osobní věci před exekutory. Odhalení, že pan domácí si platí mladé slečny, pan domácí bývalý vojenský generál, který si myslel že nájemník je vojín, bipolární osoby, domácí mazlíčci vykonávající potřebu kdekoliv atd atd… Když už jsem sehnal práci i víza, domluvil jsem se s kamarádem a shareoval byt s ním, to byla naprostá symbióza. Cena za pokoj v “bezpečné“ čtvrti Brazílie je mezi 15 -20 tis. Kč/měs.

Kdybys tam žil a pracoval v nekvalifikované práci, dá se tam přežít? Cena je docela vysoká za ubytování.

No myslím si, že se to moc dlouho udržet nedá. Znám lidi, kteří pracují v barech a restauracích a  myslím si, že to mají složité. Někteří z nich jsou tak spokojení, stačí jim málo a jsou rádi za to, že jsou v Riu, u moře, na sluníčku, v místě, kde se pořád něco děje. Užívají si to, ale z dlouhodobého hlediska je to podle mě neudržitelné. Z minimálního či průměrného platu se těžko utáhne byt a nedokážu si představit z toho živit rodinu, platit účty, případnou lékařskou péči atd.. Většina lidí, co tam jede jen tak sehnat nějaký ten job, aby se uživili, tam pracují bez víz, řeší jak se dostat domu na Vánoce, aby pak vůbec mohli zpátky do Ria a podobně. Určitě je to super zkušenost, dá se to nějak  zvládnout, není to ale snadné.

Co život ve favelách, je hodně nebezpečný?

V pacifikovaných favelách (pod kontrolou vlády - pozn. redakce) se dá žít úplně v pohodě, nebezpečí je tam skoro stejné jako v luxusních částech Rio de Janeiro. Když chce někdo někoho přepadnout, nebude to dělat ve favele. Občas ve favelách můžou být přestřelky mezi různými gangy. Ovšem, když tam není zrovna nějaký průser mezi gangy a je to ovládané jedním gangem nebo policií, tak je tam klid. V pacifikovaných favelách by teoreticky neměl být žádný gang a nebo je ten gang právě policie, což by normálního obyvatele nemělo moc omezovat.

Všudypřítomné samopaly v rukou policie a vojáků jsou jednou z věcí, která většinou zaráží cizince. - photo by: Václav Vonásek

Bydlel si někdy ve favele?

Nikdy jsem tam nebydlel, ale často jsem navštěvoval mé kamarády, kteří tam bydleli. Chodil jsem do favel na procházky. Je to velice zajímavá „architektura“, spontánní urbanismus, je to dost bizarní a fascinující, zároveň obdivuhodné. Ze začátku jsem měl z favel strach, představoval jsem si, že jsou všichni obyvatelé banditi, že je každý kriminálník, že každá babča má samopal. Je to takový klasický předsudek, pravda je úplně jiná.

Stalo se ti někdy něco nepříjemného, z čeho si měl strach?

Určitě jsou tam některé situace, kdy člověk cítí nebezpečí. Zrovna v roce 2010 začínaly největší pacifikace favel v centru Ria. To bylo období, kdy mi přišel email z univerzity, který informoval o tom, že všechna výuka odpadá, jelikož jsou v jednom kuse slyšet samopaly a do fasády školy se opírají kulky z přilehlých favel. Bylo tam vyloženě napsáno, že ve městě je občanská válka.

Byly dny, kdy policajti vyhnali bossy z favel a ti neměli samozřejmě kam utéct, jelikož v ostatních favelách na ně nikdo zvědavý nebyl, takže se potloukali po ulicích a přepadávali lidi. V tomto období jsem byl dvakrát přepadený. Jedna moje kamarádka mi třeba říkala, abych celý týden nevylézal ven, jinak že se se mnou ani nebude bavit, brala to dost vážně. Dělal jsem si z toho docela srandu, říkal jsem jí, že je to nejlepší období v Riu, nikde nejsou fronty, pláže prázdný a všude po městě tak hezky blikají majáky policejních vozů. Já už byl v tu dobu dvakrát přepadený, takže jsem už ani neměl, co by mi ukradli. Všichni cizinci či Brazilci, se kterými jsem byl v kontaktu, neustále psali, koho kde přepadli, takže to bylo celkem divoké.

Od roku 2013, kdy jsem tam žil znovu, jsem zažil také nějaké pokusy o přepadení. Třeba banda dětí naběhne na člověka jako kobylky a začnou ho šacovat a když na ně člověk začne řvát a odstrkovat je, tak ze sebe začnou dělat ublížené s tím, že přeci nic nedělají a ať do nich nestrkáš. Člověk se ve finále ještě cítí blbě, že strká do dětí a to jsem fakt nepoužil žádný násilí. S rokem 2010 se to ale nedá srovnávat.

Výhled na pláž Ipanema z favely Vidigal - photo by: Václav Vonásek

Má se cenu bránit? Můžou ti něco udělat?

Nejlepší obrana je slovní, snažit se tomu zabránit, dokud nevytáhnou kudličky nebo něco. Jinak nebránit! Můžou to být 10-13 leté děti, ale je jich tam deset a člověk, když odstrčí jednoho, tak ten druhý ti může píchnout kudlu do zad. Určitě to za to nestojí! Jednou, když jsem šel na procházku s přítelkyní, tak jsme utekli. Přišli, a že chtějí sušenku. V tu chvíli už jsem viděl, že nás obklopují a začali nám strkat ruce do kapes. Přítelkyni začali tahat za kabelku, tak jsem na ně začal řvát portugalsky, prorazili jsme si cestu a utekli před dětma. V tu chvíli je určitě výhoda umět jejich jazyk, oni trošku zbystří. Je pro ně lehčí přepadnout cizince, který pak těžko hledá pomoc a vysvětluje policii detaily.

Když člověk neumí portugalsky, je to problém?

Není to problém, ale je to výhoda umět portugalsky. Od roku 2013 do teď jsem nebyl přepadený nějakým násilným způsobem. Je dobré se vyhýbat nebezpečným situacím a místům,  která nejsou  osvětlená, nebo je tam málo lidí.

Když jsi jel do Ria, měl jsi nějaké očekávání? Naplnilo se?

Dosáhl jsem, čeho jsem chtěl. Pracovat v oboru bylo pro mě nejdůležitějším kritériem. V rámci práce jsem se setkal se zajímavými projekty. Dělal jsem projekty pro Brazílii a pro Afriku. Dalším cílem bylo cestovat po Latinské Americe a to se mi také podařilo. Také jsem chtěl zůstat v Brazílii alespoň do Olympiády. Také splněno. Bohužel kvůli finanční krizi v Brazílii jsem tam odtud musel odejít.

Český dům na olympiádě - photo by: Václav Vonásek

Co je to za krizi a jak to aktuálně vypadá v Brazílii?

Je to politicko-ekonomická krize. Odhalily se velké korupční skandály, do kterých byly zapojeny největší stavební a těžařské firmy a vláda. Začali zavírat šéfy největších firem a firmám byly zmraženy účty, tím pádem padla spousta projektů. Krize politická následně vyústila v ekonomickou krizi, hodně lidí přišlo o práci. Aktuálně ani světoví analytici neví co bude dál.

Pojďme k pozitivnějším tématům. Co takhle Brazílie a Rio? Co se ti na nich líbí?

Na Riu se mi hodně líbí otevřenost lidí. Samotné město má takový své specifické flow. Je tam stále teplo a lidé jsou více venku na vzduchu. Celkově mě město neustále naplňovalo energií, je to město, které pulsuje.

Dále má Rio de Janeiro krásné pláže, je zde silná plážová kultura. Když chtějí říct cariocas (carioca = obyvatel Rio de Janeira), že něco „není jejich šálek kávy“, tak řeknou že „to není jejich pláž“, když se potkají na ulici s lehátkem a slunečníkem v ruce, popřejí si hezkou pláž.

Pláže nejsou to jediné, čím se Rio může chlubit. Je to město obklopené džunglí a úžasnými horami. Je možné chodit na výlety přírodou a objevovat nová místa a nové vyhlídky na toto krásné město. V Riu je vždycky co dělat. Všeobecně se nedá se mluvit o úžasné architektuře města, ale příroda s mořem to všechno zachrání.

Západ slunce na Ipanemě - photo by: Václav Vonásek

Jak jinak trávíš volný čas v Riu?

Přes den o víkendu například pláže, treky s přáteli po různých horách a vyhlídkách anebo různé procházky po městě. Ježdění na longboardu, in-linech, zkrátka nějaký ten sport. Sport je v Riu hodně podporovaný a je tam hodně sportovišť či cyklostezek. Kulturní život je také dost bohatý, i když třeba ne tak různorodý jako v Čechách. Lidé se často scházejí mimo domov, ale občas uvaříme s přáteli večeři a otevřeme nějaké víno…

Jak vlastně pijí Brazilci, víc než Češi?

Brazilci rádi popíjejí. Alkohol je nedílnou součástí jejich života a kultury jako u nás. Rádi si dají pivíčko a tak, ale myslím si, že to mají víc pod kontrolou. Češi pijí a vydrží víc. Brazilci pijou do pohody, a když se někdo opravdu hodně sejme, tak se na něj nedívají přes prsty, ale spíš to berou, že se mu to vymklo. V Čechách mi přijde, že jsou ty hranice někde jinde, lidi mají větší pochopení, když to někdo přepískne. Když je v ČR někdo prostě moc KO, kámoši ho nějak stabilizujou a on to prostě nějak přežije. Tam si spíš udržují tu náladičku a hlídají si, aby nebyli moc.

Co třeba karneval Rio? Považuješ ho za top zážitek?

Karneval je super, ale občas mi přišlo, že už to trvá dlouho, to asi proto, že jsem musel chodit do práce. (smích) Oslavy začínají týden před karnevalem, pak je týden karneval a potom týden afterparty. Je toho pak docela dost. Ráno jsem šel do práce a ulice už byly přecpané, vchody do metra všelijak přehražené, aby se lidi neumačkali, všude blázinec, já v košili a dlouhých kalhotách (pracovní dress code i ve 40°C!!!), vedle mě banda chlapů převlečených za kojící matky, podlaha politá pivem, anarchie. Obecně hodně lidí z Ria nemá karneval rádo a využívají volných dnů, aby odcestovali někam za Rio nebo mimo Brazílii. Já se ale na karneval vždycky těsím.

Sambodrom, Karneval Rio de Janeiro - photo by: Václav Vonásek

Co je na karnevalu nejlepší?

Milovníci karnevalu znají ty nejlepší „blocos“ (karnevalové průvody v ulicích) a bedlivě sledují kdy a v jaké části Ria budou pochodovat a hrát. Bloco tvoří skupina hudebníků, buď pochodujícími s nástroji, a nebo je kapela na nákladním alegorickém voze plném aparatury, kolem nich se odehrává karnevalový rej. Hraje se spoustu druhů samby a prochází/projíždějí se ulicemi. Třeba moji kolegové znají všechny ty nejlepší bloky, na ty nejlepší se chodí od časných ranních hodin, opravdovým milovníkům bloků není líto si přivstat třeba v šest ráno.

Na nejvíce proslavené bloky chodí přes milion lidí, jiné slavné bloky jsou utajované a informace o tom kde budou hrát se pomalu šíří mezi fanoušky, v tomto případě je snaha aby se počet lidí omezil hlavně na ty skalní. Atmosféra je úžasná. Jednou se třeba blok vydal na letiště, zábrany dav prostě rozebral, ochranka věděla, že odpor je zbytečný a tak sambisté udělali invazi odbavovací haly. Byl to super zážitek pochodovat po letištní hale za hřmotu samby a vidět kolem sebe například kluka stojícího na surfu, kterého si lidé podávali nad hlavou. Návštěvníci letiště zírali dost vytřeštěně. Kolika lidem ten den uletělo letadlo, už se mi nepodařilo zjistit, né každý se asi bavil (smích).

Více o karnevalu Rio se dozvíte v našem článku: Vše o Karnevalu v Rio de Janeiro.

Říkáš, že máš v Riu kamarády. Co tvoje rodina a kamarádi v ČR? Dá se to nějak kombinovat, jak to zvládáš?

No vzhledem ke vzdálenosti a k tomu, že kamarádi a i moje rodina musí pracovat, se to kombinuje docela těžko. Rodina mě navštívila, všem se v Riu líbilo, ale ta vzdálenost je bohužel dost velká. Domu jsem jezdil vždy minimálně jednou za rok na Vánoce. To je bohužel takový úděl.

Plánuješ do budoucna, že bys tam chtěl žít nebo se odstěhovat natrvalo?

Dokážu si představit, se tam vrátit a žít tam delší dobu, ale nevím, zda natrvalo. Asi se tam jako důchodce nevidím. Určitě bych chtěl Brazílii pořád navštěvovat. Je to můj druhý domov. Mám brazilské kamarády i v ČR, chci si udržovat portugalštinu, celkově tak nějak cítím, že se mě dění v Brazílii dotýká.

Pedra do Sal, místo kde se zrodila Samba - photo by: Václav Vonásek

Co ti chybělo nejvíc v Riu z Česka?

Rodina a kamarádi, vidět ty lidi jednou za rok je hrozně málo. Člověku v ČR uniká život. Kamarádi stárnou, jejich děti rostou, rodina stárne, prarodiče stárnou a člověk stárne někde tisíce km od nich, to je asi největší úděl života v zahraničí. Spoustu maličkostí člověku taky chybí. Měl jsem období, kdy jsem neviděl čtyři roky podzim, vždycky jsem ho viděl jenom na fotkách. I když mi je jasný, že ten krásný podzim, to babí léto, které si člověk užije, trvá přibližně čtyři dny, tak se člověku zastesklo po domovině. Říkal jsem si, že by bylo fajn se projít do lesa.

Stejně tak člověka občas chytne mlsná. To jsem se pak těšil na Český sraz pořádaný každoročně ve městě Bracuhi na penzionu mého kamaráda Ivana, který také vaří české pivo, po kterém se mi stýská z české gastronomie asi nejvíc (smích).

Co se změnilo v tvém životě nejvíc od té doby, co jsi začal žít v zahraničí.

To fakt nevím. Změnilo se toho dost, ale asi bych se vyhnul otřepaným klišé frázím o tom, že mi to úplně převrátilo život na ruby. Prostě se tak nějak vyvíjel můj život, kdybych nikam nejel, taky by se udála spousta věcí.

Výhled na cukrovou homoly (Pão de açúcar) z vrchu Morro do Pasmado - photo by: Václav Vonásek

Třeba sis uvědomil, že nechceš žít tady v Čechách.

(Smích..) No zjistil jsem, že si moc neužívám zimu a že prozatím mi život v Čechách přijde až moc nadefinovaný. Jsem rád, že můžu cestovat a zároveň získávat zkušenosti do budoucna, věřím, že to jednou zužitkuju.  

Jaké jsou tvé další plány?

Za pár let asi Austrálie. Chtěl bych si zlepšit profesní angličtinu a žít v anglicky mluvícím prostředí. Zase bych tu Austrálii chtěl pojmout jako takovou výchozí destinaci pro další cestování a poznávání Asie a Oceánie. Celkově nedokážu říct, na jak dlouho. Teď se trochu obávám, že tomu Riu se těžko bude něco vyrovnávat. Co tak slyším a čtu, tak ta Austrálie je taková víc striktní.

Tak budu držet palce, ať vyjde Austrálie, případně znova Rio v budoucnu. Přeji hodně skvělých zážitků a co nejvíc teplých dní. Díky za tvůj čas a inspirativní rozhovor!